Úvod do příběhu

(Kapitánka Berenika)

Červenovlasá dívka trhla hlavou. Zničehonic se probudila z velmi dlouhého spánku uprostřed lodi, jejíž jméno bylo Insignia. Nestihla si ani protřít oči, ani se rozkoukat, protože hlavou jí rezonoval hlas, který nebyl ani tak hlasem jako spíš signálem, provrtávajícím se jí do mozku tak naléhavě, až ji rozbolela hlava. Nevěděla, co přesně, ale něco se dělo. Něco zlého.

Vyběhla na chodbu. Co se to děje? Chodby byly prázdné a nikde nikdo, ale loď stále hlasitě křičela tu naléhavou zprávu, která zněla „Opusťte loď! Opusťte loď!“

Rudovláska zmateně pobíhala po lodi. Odejít? Proč? Co se děje? Kde jsou všichni? Matně si vzpomínala, že usnula v tělocvičně. Nemohlo to být víc než pár hodin, ale její bolavé a rozlámané tělo vypovídalo o něčem jiném. Skoro jako by ji loď zavedla do jakéhosi hlubokého spánku, který trval kdovíjak dlouho. Teď ji vzbudila jen proto, aby jí přikázala odchod? Proč? Kam? Co se to děje??

Místnost za místností pátrala po známkách života. Kde byli všichni její přátelé? Kde byla posádka? Kde byl kapitán Eserath? Proč Insignia tak křičela? A proč se tu všechno tak třáslo? Děvče se nakonec vyškrábalo na palubu lodi a tam, opařeno hrůzou, spatřilo důvod toho všeho povyku. Přímo před jejíma očima se zvedalo obrovské žhnoucí slunce a Insignia mířila přímo do něj.

Ve zběsilém úprku se děvče zanořilo zpět do podpalubí a křičelo „Kde jste kdo, proboha?“ ve snaze dohledat své druhy. Probouralo se do strojovny, kde se chtělo pokusit změnit kurz, ale netušilo, jak, ovládání bylo příliš složité. Chodby i pokoje byly pořád prázdné, nikde nikdo a Insignia stále trvala na svém „Odejdi! Zachraň se!“. Z posledních sil tedy dívka doběhla do místnosti s bránou, která byla kupodivu aktivní. Nebylo jisté, kam brána vede, ale Insignia se třásla čím dál tím víc, ze všech stran se ozývalo zlověstné praskání a skřípění a značně stoupla teplota. Dívka se naposledy ohlédla právě ve chvíli, kdy všechno kolem ní začínalo s příšerným hukotem hořet a syčet, načež se se zděšeným výrazem a nevýslovným strachem o své přátele opřela proti povrchu brány. Ta ji pohltila a rychle se za ní zavřela jako voda nad rybou, vypnula se a Insignia v tu samou chvíli vletěla přímo do slunce, načež zkolaboval její štít a ona se po své dlouhé, strastiplné cestě, vypařila a přestala existovat.

O zlomek sekundy později dívka propadla bránou na druhé straně. Okamžitě věděla, kde je – byla na palubě první snílkovské lodi, Destiny, odkud před několika měsíci odešla, aby se jejím novým domovem stala opuštěná Insignia. A teď, za podivných okolností a v hrozivém nevědomí o tom, kde se nachází zbytek jejích přátel, byla zpátky. Zpátky na palubě Destiny.