Chodby a prázdné pokoje

Procházela jsem nitrem Destiny a snažila se rozkoukat. Všechno to tu vypadalo... tak nějak jinak. Jak dlouho jsme to vlastně byli pryč? Mohlo to být několik týdnů, měsíců, na tom teď už moc nezáleželo. Přišlo mi ale, že loď musela mezitím prožít nějaké zvláštní věci. Nebo jsem to možná byla já, kdo je prožil. Nebyla jsem si jistá, čím to je, ale každopádně jsem ohledně této lodi začínala mít dost divný pocit. Divný v tom dobrém slova smyslu. Najednou... jako by to nebyla tak docela loď. Samozřejmě, muselo být zvláštní a příjemné vrátit se "domů", ale to, co jsem cítila, to bylo prostě něco jiného. Něco, co jsem nedokázala popsat.

Zastavila jsem se uprostřed chodby a ohlédla se. Jako by mě někdo sledoval. Jako by někdo o mně věděl a věděl o mně všechno. Byl to velice podivný pocit, mrazilo mě z toho v zádech, ale zároveň mi to přišlo velice známé a povědomé. A co bylo ještě povědomější, byla nepříjemná bolest hlavy, kterou jsem si v návalu těch všech zmatených pocitů zkraju vůbec neuvědomila.

Protřela jsem si spánky, dodala si kuráž jedním rychlým a rázným nádechem a pokračovala ve svém hledání, držíc se té jediné nepatrné naděje, že nejsem jediná, komu se podařilo uniknout z Insignie. Nemohou být... nemohou... snažila jsem se sama sebe ujistit. Tu myšlenku jsem prostě nedokázala snést.

(přesun)

"Somehow I don't see the way out
and it's like the rain falls down the sky
somehow I'm done with this life
and it didn't even start..."

Broukal jsem si takovou melodii. Pořád dokola. Bál jsem se, že ji zapomenu, jako ostatně všechny melodie, co mě napadají večer. Když si to nenahraju hned, tak do rána jsou v čudu. Začal jsem zuřivě hledat přehrávač, a pak jsem si vzpomněl, že jsem ho nechal ve zkušebně. Sakra. Ulevil jsem si. A zpíval si to pořád dál, třeba se mi podaří vštípit si to natolik, že to v tý hlavě bude i ráno...

Jenže rána jsem se nedočkal, aspoň ne takovýho, jaký jsem čekal. Místo vlastní postele jsem se vzbudil tím, jak mě něco tlačilo do zadku. Sahal jsem chvilku kolem sebe. To je divný... přišlo mi, když jsem nahmatal tvrdou dřevěnou podlahu. Spadl jsem z postele? Ale dyť mám na zemi koberec, co to je za blbost?. Otevřel jsem oči a dostal šok. Znáte ty momenty, kdy se po kalbě proberete někde, kde to vůbec neznáte, a v první vteřině si nemůžete vybavit, kde to sakra jste a jak jste se tam dostali? Tak tohle bylo stejný. Jenže po tý kalbě obvykle po pár vteřinách nastane moment, kdy si to všechno uvědomíte. Teď nenastával. Kde to jsem? Cože? CO?! Haló? zavolal jsem nejistě.

Jelikož se mi nikdo neozval, trochu roztřeseně jsem se zvedl ze země a přemýšlel, co dál. Díval jsem se kolem sebe, dost nejistě, čekal jsem, že se mi to tu co chvíli rozpadne pod nohama a že se vzbudím nebo něco. Bylo to snad poprvé v životě, kdy mi mozek skutečně nepobíral, co se to sakra děje, a neuměl si s tím poradit. Vlastně podruhé. Poprvé když jsem viděl naživo všechny členy Kelly Family.

Velice opatrně jsem se vydal směrem, kde se chodba lámala doprava. Opatrně jsem nakoukl za roh a našel tam - další chodbu! Tohle je šílený, kroutil jsem hlavou ve snaze nějak to zpracovat. Musel jsem uznat dvě věci - ty chodby tady, dost mi to připomínalo ponorku nebo loď nebo tak něco. Nebo to mohly být chodby nějakého starého hradu, ale nevím, byly tu prvky, které ve mně prostě fakt vzbuzovaly představu ponorky. Paráda, ocitl jsem se na Nautillu, pomyslel jsem si kysele. A to byla druhá věc - že můj mozek tak nějak začínal chápat, že se mi to možná asi nezdá. Bylo to neuvěřitelné a vůbec to nedávalo smysl, ale - hergot, vždyť já cítil půdu pod nohama, cítil jsem, jak mi pod converskama křupe podlaha, a ty prkenné stěny byly na omak prostě pravé, o tom nebylo sporu. Já vím, že když sníte, tak se vám to vždycky zdá být skutečné, ale blá blá blá, tohle prostě nemůže být sen!

Obezřetně jsem se plížil chodbou a napínal uši, jestli něco neuslyším. Srdce mi bušilo, každou vteřinou jsem čekal nějaký šok, nějaké rozuzlení, nějakou informaci, která by tomu všemu dala smysl. Něco.

Uslyšel jsem hluk. Něčí volání. Šlo to hodně z dálky, ale byl jsem si jistý, že se mi to nezdálo. Možná že tu někdo bloudí stejně jako já. Neztrácel jsem na obezřetnosti, co kdyby tu někde pobíhal nějakej Minotaurus, ale šel jsem směrem, odkud jsem měl pocit, že jsem slyšel ten hlas, dokud jsem nenarazil na otevřené dveře, z nichž se linulo světlo a byly slyšet hlasy.

(přesun)

Jak jsem běhal po jednom patře, narazil jsem na schody. Bůhvíproč mě to lákalo dolů do nižších pater, a tak jsem si jen v paměti poznačil, kde byla ošetřovna (a zatím jediný zdroj informací, alkoholik Karl), a pak jsem seběhl níž.

Zdálo se, že jsem objevil patro, kde posádka přespává. Téměř všechny dveře byly zavřené a měly jmenovky. Azrael... Kaemon... Cassiano... co je to sakra za jména?

Na konci chodby jsem se zastavil před dveřmi, na nichž byla kromě jména vyřezaná hvězda nebo nějaký hvězdě podobný symbol. Nikdy jsem takový symbol neviděl, ale bylo z něj celkem jasné, že tady bydlí někdo důležitý. Kapitánčina kajuta? Em Phoenix... no to mě po*** ale už vážně. To se tu nikdo nejmenuje normálně? Třeba Frank. Terry. Max. Marten. Cokoli.

Přepadla mě chuť podívat se dovnitř. Já vím, zvrhlé, ale nemohl jsem si pomoct. Slušně jsem zaklepal, což byla samozřejmě blbost, podle všeho byla kapitánka mimo loď, ale co kdyby... Nic se ovšem nestalo, tak jsem trochu přitlačil na dveře. Neotevřely se. Blbče, co sis myslel, vynadal jsem sám sobě, trochu jsem se za svoje chování styděl. Ani nevím, proč jsem to udělal. Co jsem jako měl v plánu? Prohrabávat se kapitánce ve fuseklích? Možná jsem prostě jen potřeboval nějaké informace. Měl jsem pocit, že kdybych zjistil víc o lidech, kteří tu žijí, byl bych klidnější.

Pokračoval jsem v průzkumu kajut a potěšilo mě, když jsem našel pár lidsky znějících jmen, třeba jako Monica, to znělo docela fajn. Nebo Gregory. Napadlo mě, třeba tahle loď neunáší jen lidi ze Země. Třeba tu fakt potkám mimozemšťany.

Jako by mě opařili, když jsem na jedné z kajut našel svoje jméno. Přimrzl jsem k podlaze a civěl na tu cedulku jak blbec. Nevěděl jsem, co mám dělat. Kdo to sem dal? A kdy? Vždyť jsem se teprve nalodil. To mě čekali? Nebo se to udělalo nějak... samo? Když jsem si vzpomněl na ten drink, co se mi nalil sám od sebe, nepřišlo mi to až tak nemožné. Tedy za normálních okolností to byla naprostá šílenost, ale tady se zdálo, že na normální okolnosti budu muset zapomenout.

Opřel jsem se do dveří, vzal za kliku a bylo to.

(přesun)