Můstek

Nemohla jsem si pomoct, svou inspekci jsem začala na můstku, místo abych se hned hrnula za nováčky. Upřímně, nevěděla jsem, co jim říct. Začínala jsem chápat chování někdejší kapitánky Bereniky. Začínala jsem chápat, proč mi při našem prvním setkání připadala tak odtažitá, divná, záhadná. Proč mi toho tak málo říkala. Protože co jsem teď měla říct já? Čím začít? A jak? Mám nováčkům vykat nebo tykat? Měla jsem sice nějaké informace o tom, odkud pocházejí, ale... Dost, hergot, ovládej se! okřikla jsem sebe sama. Dvě části mně samotné v sobě sváděly boj a jednu právě přestala bavit ta ustrašená myš, co musela vždycky o všem tak přemýšlet. Jsi kapitán. Tak se sakra seber a prostě tam jdi. Just do it!

Nepřetržitě jsem zkoumala prostory můstku očima, jak jsem se opírala o zlaté zábradlí a pozorovala vesmír přímo před sebou. Dokázala jsem se vyrovnat se ztrátou rodiny a svého pozemského života. Vydobyla jsem si místo v kolektivu a našla druhý domov. Bojovala jsem se stíny. Bojovala jsem se samotným knížetem stínů - no dobře, tohle sice nedopadlo úplně nejlíp, ale přežila jsem. Přežila jsem dokonce i ztrátu své nové rodiny, svých přátel z tohoto světa. A teď by mě mělo vylekat pár ustrašených zajíců, kteří nemají tušení, co se s nimi děje, kde jsou a co je tu čeká? No to bych se na to...

(přesun)

Poté, co jsem zanechala Karla na ošetřovně, jsem se vrátila na můstek. Byla jsem vrcholně unavená, ale věděla jsem, že neusnu, dokud si neověřím jednu informaci.

Obcházela jsem jednotlivé přístroje a zírala do obrazovek. Připadala jsem si tu jako Alenka v říši divů. Po několika minutách jsem to vzdala a sedla si do křesla uprostřed místnosti. Zabořila jsem tvář do dlaní a mnula si oči.

Něco hledáš? ozvalo se uvnitř mé hlavy. Poněkud mě to vyvedlo z míry, vytřeštila jsem oči.

Jedna z obrazovek se rozsvítila. Přistoupila jsem k ní a začala ji zkoumat. Za malou chvilku mi to začalo dávat smysl. Byly to stavy zásob. V duchu jsem blahořečila Destiny za to, že se mnou má trpělivost. Zkoumala jsem ty sloupky. To není tak zlé... samozřejmě, mohli bychom na tom být lépe, ale je to pořád ještě dobré. Až na tu vodu, tedy... to mi dělá trochu starosti. Hmm... opřela jsem se o desku počítače. Chvilku jsem jen tak dumala a pak jsem můstek opustila. Co jsem chtěla zjistit, to jsem zjistila. Zítra je taky den.

(přesun)

Došla jsem na můstek a posadila se k jednomu z přístrojů. Tak mi ukaž, co děláš... ukaž mi, k čemu jsi..., svraštila jsem obočí. Snad to byla zvědavost, snad instinkt, říkající mi, že by nebylo od věci zjistit, k čemu všechny ty přístroje slouží a jak se loď ovládá, každopádně jsem byla rozhodnutá se to naučit. Věděla jsem, že to je teď má povinnost.

No to je fantazie! vykřikla jsem, když jsem pochopila funkci několika programů, k nimž jsem se zvládla dostat. Většinou informace o zásobách, o "zdraví" lodi, dokonce detektory známek života, na nichž jsem mohla vidět bledě modré tečky v prostorách, které mohly být jídelnou. Seznamovací dýchánek, hehe. Zvláštní na tom bylo, že jsem nedokázala zobrazit schéma celé lodi, našla jsem jen několik místností a přísahala bych, že pokaždé, když jsem od monitoru odhlédla, se jejich pozice měnily. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se zbláznila, ale pak jsem si vzpomněla na podivuhodnou schopnost snových lodí vytvářet místnosti podle toho, jak je člověk potřebuje. V takovém případě by nebylo schopné zakreslit celou loď prostě proto, že se neustále mění. Připomnělo mi to komnatu nejvyšší potřeby. Tu také nebylo možné zakreslit do žádné mapy, prostě proto, že byla pokaždé někde jinde. Paráda, žijeme v Bradavicích, uchechtla jsem se a otočila kolečkem vedle monitoru. Přiblížilo mi to obraz mapy. To m ale k ničemu nebylo, a tak jsem se raději věnovala dalším programům.

Podařilo se mi objevit další zajímavou věc. Jakýsi neustále běžící program, jehož funkci jsem zezačátku nechápala. Chvilku jsem do toho jen tupě zírala, ale pak mi došlo, že to, na co se dívám, vypadá jako hvězdná mapa. Rozeznala jsem symboly planet od hvězd a menších těles a byla jsem si jistá, že pomocí tohoto programu by bylo možné určit jejich přesnou polohu ve vesmíru - ačkoli jsem netušila, jak. Některé planety byly popsány různými symboly a jmény a celý ten program neustále blikal všelijakými barvami a šrotoval, jako by něco hledal. Přišlo mi to ohromně fascinující, a tak jsem se prostě opřela do židle, hodila nohy na ovládací pult (samozřejmě tak, abych nemačkala žádná tlačítka) a založila ruce za hlavou. Dlouhou dobu jsem to hemžení na monitoru prostě jen fascinovaně sledovala.

Chm... ale tohle je zvláštní... zamumlala jsem, když se na monitoru zničehonic změnil obraz. Voda... atosféra... chceš říct, že by mohla být obyvatelná? To by znamenalo... Myslíš, že tam můžeme prostě jen tak... přistát? povídala jsem si s Destiny. To je neskutečné... prohlížela jsem si koordináty. Byla jsem na vážkách. Tohle jsme nikdy nedělali. Zůstávali jsme na lodi a kromě jednoho ponurého přístavu, který měl být údajně jediným možným místem pro přistání lodi, jsme ji vlastně nikdy neopustili. Ach ano, a ještě jednou - když jsme šli na pomoc ztroskotané lodi jménem Aethera. Mise, která málem stála život celou posádku Insignie. Posádku, která nakonec stejně nedopadla moc slavně...

Chm..., odfrkla jsem si ve snaze zaplašit hloupé myšlenky. Byly hloupé, protože mi teď nebyly nic platné. Zato ta blikající kontrolka na monitoru, ten velký točící se balon, co představoval planetu, možná s dýchatelnou atmosférou a kdovíjakými zdroji, ten nám platný být mohl. Byli jsme ještě příliš daleko než aby mohla Destiny poskytnout lepší údaje, ale byl to alespoň nějaký záchytný bod a já byla zničehonic nebývale vzrušená. Co všechno bychom mohli objevit... ty možnosti... opřela jsem se znovu do židle a založila ruce za hlavu v hlubokém rozjímání.

Po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že už pěkně dlouho ignoruju jistou povinnost. Samou starostí o zásoby jsem zapomněla na to nejdůležitější. Vítání občánků. Kdybych jen nebyla tak unavená.

(přesun)

Cestou do jídelny mě do hlavy uhodilo podivné bzučení. Něco jako elektrická rána, nezpůsobovalo mi to bolest, ale tak nějak to luplo a já věděla, že se něco děje. Nastala nějaká změna.

Okamžitě jsem zamířila na můstek a hned jak jsem dorazila, usedla jsem k obrazovce, která blikala, a na níž se točil ohromný míč, symbolizující planetu. Sledovala jsem kontrolky, poskytující informace o povrchu.

Ohromný! vyjekla jsem vzrušeně. Když jsem se přesvědčila, že to čtu správně, věděla jsem, že tohle by měli všichni vědět. V tu chvíli mě něco ponouklo, abych se zvedla a nakoukla do dveří, vedoucích pryč z místnosti. Do těch dveří jsem se totiž ještě nepodívala. Což mě samotnou překvapilo, protože jsem mívala ve zvyku vždycky všechno zkoumat. Ale prostě mi to nějak uniklo.

Každopádně teď jsem tam nakoukla a objevila ohromný kulatý stůl, zabírající prakticky celou kruhovou místnost. Insignia... proletělo mi hlavou při vzpomínce na můj předchozí domov. Loď Insignia totiž vlastnila dost podobnou místnost, přesněji řečeno podobný stůl, který náhodou také docela dobře odpovídal pojmu "Artušův Kulatý stůl". Židličky rozestavené kolem něj byly opatřeny jmenovkami a já věděla, že tohle je něco jako briefing room, místo, kde se dají projednávat důležitá rozhodnutí. Taková, při nichž je zapotřebí názoru každého člena posádky, nebo je prostě jen třeba všechny informovat.

Na okamžik jsem se nad tím zamyslela a usoudila, že zatím nás na lodi není ještě tolik, abych musela využívat speciální technologie, schopné svolat všechny cestující na jedno místo. Rozhodla jsem se zkusit to nejprve postaru. Ostatně podle všeho jsme byli ještě dost daleko na to, abych mohla promluvit s celou nevelkou posádkou a když už jsme u toho, rozmyslet si, kdo všechno že se zúčastní průzkumné mise.

Měla jsem najednou pocit, že to všechno beru na moc lehkou váhu. Bylo třeba ještě toho tolik promyslet...

(přesun)

Usedla jsem na židli u jednoho z lodních počítačů. Velká koule symbolizující planetu rotovala na monitoru, plná tajemství. Kdo ví co nás tam dole může čekat...

Četla jsem si údaje o planetě. Něco málo jsem už o ní věděla, jako třeba že je z větší části pokrytá bujnou vegetací, ale že je na ní i voda. Atmosféra bude dýchatelná. Dost možná by tam mohl být i život.

Bleep - bleep - bleep - bleep! ozvalo se zvučné pípání z reproduktoru a na obrazovce se objevila barevná výstraha.

Co to sakra... a najednou mi řeč uvízla v krku. To snad... to snad není možné... Rozčarovaně jsem přepínala z obrazovky na obrazovku, ale bylo to víceméně zbytečné, ten blikající nápis mluvil jasně - to, co se mi Destiny právě snažila sdělit, bylo, že zachytila nouzový signál. Z čeho ale vycházel a kde se tam vzal, o tom jsem nebyla s to nic zjistit, i když jsem měla zato, že to tu někde musí být.

Vztekle jsem listovala stránkami programu a hledala nějakou nápovědu nebo něco, co by poskytovalo detailnější údaje, ale nebyla jsem zase takový machr přes technologie. Opřela jsem se do židle a sledovala ten blikající signál. Zdálo se, že když nic jiného, měla bych být schopná ho lokalizovat.

Zlepšuju se, paráda, ušklíbla jsem se, když se mi podařilo lokalizovat nouzový signál. Destiny rovněž dokončila hledání souřadnic k tamější bráně, kterou se mi rovněž podařilo přibližně označit na planetě. Zdálo se, že ty dva body jsou poměrně daleko od sebe, ale když se nebudeme zdržovat a půjdeme rychle...

Neměla jsem tušení, jak dlouho bude Destiny trvat obnovení zásob vody, ale odhadovala jsem pár hodin. Doufala jsem, že také najdeme něco, z čeho by loď mohla vyrábět potravu, ale pro tu chvíli jsem to nepovažovala za nezbytnost. V tomto směru jsme měli ještě slušnou zásobu a funkční zahrada také pomáhala. Přemýšlela jsem, že naší další zastávkou by mohl být Přístav lebek. Doteď mě to netrklo, ale vlastně jsem si ještě pamatovala adresu tamější brány. Samozřejmě jsem netušila, do čeho bychom tam přišli, ale mohlo by to být o tolik horší než posledně?

Poklepala jsem prsty na desku počítače, pokývala hlavou a měla se k odchodu.

(přesun)

Vrátila jsem se na můstek a přistoupila k velkému kulatému stolu. Nepotřebuju je vyloženě svolat, ale potřebuju je všechny nějak informovat... uvažovala jsem v mysli a zároveň tak promlouvala k Destiny. Položila jsem ruce na desku stolu. Nic se nedělo. Ale musí to nějak fungovat...

Soustředila jsem se na každého jednoho snílka na lodi a na zprávu, kterou jsem jim chtěla předat. Znělo to uvnitř mé hlavy. Pořád dokola jsem to opakovala. A pak jsem si uvědomila, že to zní uvnitř mysli samotné lodi. A že to zní uvnitř mysli každého, kdo se v té chvíli nacházel na palubě.

Bože... vyhrkla jsem a chytla se za hlavu, která mě solidně rozbolela.

Nějak se mi podařilo s pomocí Destiny vyslat telepatickou zprávu všem snílkům. Byla jsem si jistá, že ji vyslechli, ale vybralo si to na mně svou daň. Chm... Mnula jsem si spánky a snažila se to rozdýchat.

Usedla jsem k monitoru počítače. Najela jsem na lodní plány, abych se ujistila, že Ellina kajuta je zamčená. Opřela jsem se do židle a zavřela oči. Snažila jsem se naladit na Destiny, abych ji mohla požádat o službu - výdejní okénko v Ellině kajutě a další věci. A Destiny mi vycházela vstříc.

Unaveně, ale odhodlaně jsem se pak zvedla a vykročila. Bylo na čase.

(přesun)