Pozorovatelna

...Dopotácel jsem se do téhle malé místnůstky. Je tu pár křesel a velká LCD televize, kde asi pouští dokument o vesmíru, pravděpodobně nefunguje zvuk. Jsem v depresi.
Celý den se potácím po tomhle železném snu a nikde nikdo...Nemůžu najít Lilith ani Zuzku... Ve všech snech, co jsem zatím měl obě byli...Co se to se mnou sakra děje...Jsem unavený, hladový.
Sedl jsem si na křeslo.
Proč?? Pokud na mě vyzkoušeli nějaký nový prášek, musel bych se už dávno vzbudit...Pokud mě předávkovali a já jsem mrtvý...hmm nebe asi takhle nevypadá.
Křeslo bylo velmi pohodlné. Pomalu jsem se do něj zabředával. Přemýšlel jsem stále pomaleji a zmateněji.
Mohli mě napojit v nemocnici na nějaké přístroje...vysvětlovalo by to, že nedokážu nikde najít Lilith ani Zuzku. Vytvořením softwaru na blokaci největšího chtíče, jako mého největšího problému, by vysvětlovalo proč tu nikoho nemůžu najít... To, že myslím jen na mé holky a na nikoho jiného, způsobuje blok v mé fantasii...Blbci museli udělat chybu...
Pousmál jsem se. Proč vytvořili iluzi kovové budovy neřeším.
Tím, že můj mozek je napojen na nějaký přístroj, bude pravděpodobně plně vzhůru. Tělo spí, kvůli chemikáliím co do mě perou a můžu cítit vše, jako bych byl vzhůru. Od chladu až po únavu.
Je to hodně zoufalý krok od pana Doktora... Asi se taky napojí a dáme si intenzivní terapii.
S úlevou nad pochopením situace, jsem pomalu zavřel víčka.

"Lilith!"
Na chvíli jsem se probral. Byl to zvláštní pocit. Měl jsem sen o mých holkách.
Stále jsem seděl v pohodlném křesle.
Hmm... zdá se, že to co prožívám teď je mé virtuální JÁ uvnitř programu. Sen, který jsem právě měl, je pravděpodobně další chybou... mít sen ve snu je nelogické, ale tomu sem nikdy nerozuměl. Kdyby mi o tom doktor řek, mohl jsem mu pomoct to vylepšit. Za tolik much, by se kluci měli stydět.
Položil jsem hlavu o opěradlo a kouknul se na strop. Jen na chvilku. Pak jsem se zvedl.
Ucítil jsem, že nejsem až tak fit. Jsem stále unavený.
Měl bych si dát bacha abych to nepřehnal. Nevím, co by se stalo pokud bych zemřel v tomto programu, ani to nebudou vědět ti co mě sem šoupli. Jinak bych podepisoval nějaký souhlas, ne?.
Přešel jsem místnost a došel až k televizi...
"Aha.."
Takže žádná televize, okno...zajímavé...takže jsem na nějaký lodi ve vesmíru...čím dál tím lepší. Doktor si asi myslí, že skrze zájem o nové technologie můj mozek zapomene na moje dítě a ženu, a pak mě zase proberou a já budu v pořádku. HAHAHAHA!
Ale, protože mě asi nepustí z tohoto programu dříve než uvidí nějaké výsledky...zase si sednu a budu spát. Jsem až moc unavenej na to, abych teď hledal postel.
Otočil jsem se a uviděl gauč zasunutý v pozadí místnosti.
"Nebude to poprvé, co budu spát na gauči."
Gauč je pohodlný. Teplo tu celkem je, ne teda jako u nás doma...
Okamžitě jsem usnul...

Nakoukla jsem hlavou do maličké kulaté místnosti s překrásným velkým oknem, úžasnou výzdobou a několika křesílky. Byl tam, náš další občánek. Zřejmě dost unavený. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem se ho neujala už včera a nenasměrovala ho do obytných částí, aby se alespoň vyspal v posteli, na druhou stranu mě tišilo vědomí, že kdyby po posteli skutečně toužil, Destiny by ho tam navedla.

Chvilku jsem postávala u dveří a snažila se dohlédnout do jeho odvrácené tváře. Nebyla jsem si jistá, jak se ohlásit. Nechtěla jsem ho polekat. Přišla jsem trochu blíž. Podřimoval. Trochu jsem si odkašlala, jen tak jemně, abych ho vzbudila. Nasadila jsem příjemný výraz a uhladila si vlasy, aby se mě nelekl.

Šel jsem ka mě nesla Destiny. Netušil jsem do jaké místnosti mě zavede ale tak ke které jsem šel mě byla neznámá. Už jsem tu dlouho nebyl. Vlastně ani nevím kdy to bylo. Nevím jak dlouho jsem byl mimo. Ale doufám že tu někoho potkám. A něco mi říkalo že sám nejsem.

Dokonce i pocit z Destiny jsem měl dobrý. To mohlo znamenat pouze jedno. Insignie byla zničena. Zalil mě smutek, ale udělala pro nás hodně. Zachránila nás. pomyslím si a otevřu dveře. Na zádech jsem měl zastrčený meč. Dodával mi pocit klidu.

Podíval jsem se do místnosti. A uviděl jsem eM. Zalil mě pocit úlevy a štěstí. Nejsem tu sám...a když tu je eM budou tu určitě i ostatní. eM? Jsi to ty? zeptal jsem se, protože ve mě stále hlodalo trochu nejasností a z jedné části jsem se bál aby to nebyl jenom sen.

Pomalu jsem se probral. Z gauče mě trochu boleli záda.
Jak dlouho jsem spal??? Tak dobře jsem se dlouho nevyspal. Sice mě bolí záda, ale..
Otočil jsem a sedl si. Oči se mi od sebe rozlepily. Uviděl jsem před sebou drobnější postavu. Dívka s rudými vlasy.
Zdá se, že chlapci přidávají postavy... Nebo je to další objeď pokusu??
"Kdo jsi?"
Snažil jsem se zeptat příjemně, ale kdo ví jak můj hlas zní po ránu...
Než mi stačila odpovědět, přiblížil se další člověk. Mladík s mečem za zády. Měl pásku přes oko.
Oslovoval dívku Em, takže se asi znají.
Pokud jsou to oba programy, tak designéři jsou podivní chlápci. Určitě si z toho dělají nějakou podivnou hru... Pokud jsou oba stejní jako já, museli nás někam převést. Tyhle dva bych si z "nemocnice" pamatoval...Néé, to už je dost přitažený... Mohly by to být připojení doktoři, aby mi pomohly.

Otočila jsem se, jak jsem za sebou uslyšela známý hlas. Bože můj... hlesla jsem jenom a přišla k jeho majiteli, abych ho objala, nejpevněji, jak to jen šlo. Zavřela jsem oči, chvilku jsem ho jenom tak drtila a pak jsem se rozesmála. Bože, ani nevíš, jak ráda tě vidím, zajíkla jsem se. Byla to pravda. Má téměř ztracená naděje byla zase obnovena a s každým dalším příchozím členem původní posádky sílila. Možná, že nebyli všichni ztraceni. Lomcovala mnou radost, jakou nelze popsat. Chtěla jsem vyskočit do vzduchu a zařvat, chtěla jsem se smát nebo se rozbrečet, ale byly tu jiné věci na práci. Otřela jsem si vlhkou tvář a otočila se k nové tváři.

Jo, promiň, já jsem Em. Tohle je Kaemon. Teda, představovala jsem si to trošku oficiálněji, ale když já mám takovou radost! dupla jsem alespoň nohou do podlahy, abych to ze sebe vybila.

Co se to tu děje?? Nejdřív nejsou schopni vytvořit jedinou postavu a teď tohle. Takových emocí. Jediná logická odpověď tedy je... že jsou to další připojení lidé.
Trošku jsem se zamračil při těch myšlenkách. Pomalu jsem vstal a vykročil k nim.
Aha,ne to je v pořádku. Těší mě.
Než jsem stačil něco dalšího říct, strašně mi zakručelo v břiše.
Promiňte.
Trochu jsem se styděl ale co...
Zdá se, že i když spím, musím taky něco sníst. Teda mozek si musí myslet, že něco jím. Jinak bych pravděpodobně umřel hlady, co?
Zasmál jsem se od plic. To už se mi dlouho nestalo.
Tak kdo z vás dvou je doktor? nebo ste oba taktéž pacoši jako já??

Když se ke mě Em vydala a objala mě objetí jsem jí vrátil. Byla to ona. Tak nakonec tu přecijen nejsem sám. Zalila mě vlna emocí z niž převládalo štěstí a radost.
I já tebe...bál jsem se že jsem to přežil sám...mám hroznou radost... řekl jsem Em s úsměvem na tváři. A i když jsem chtěl hned zjistit několik odpovědí na otázky které se mi honily hlavou rozhodl jsem se to nechlat na déle. Budeme mít určitě čas. Teď bylo hlavní že jsem potkal Em a zjistil jsem že tu nejsem sám a to mě dodávalo sílu.
A pak jsem se otočil na nového snílka. A s úsměvem ho pozdravím a když přijde jeho narážka na hlad odvětím mu. Je tu výborná jídelna...nezdá se to ale Destiny je výborná kuchařka...

Doktor a pacoš? zeptám se a musím se od srdce zasmát. Jsi na lodi jménem Destiny snílku...a jestli potřebuješ doktora, Destiny se o tebe postará znamenitě. řeknu mu s úsměvem a pak se otočím na Em jedniná otázka mě přicijen nedá čekat. Em? Přežil to mimo nás ještě někdo? Co kapitáni...a co Ell? zeptám se a doufám z kladnou odpověď i když v nitru duše se bojím že mi odpověď jakou bych si přál nedá.

Zatím jen Momo, zavrtěla jsem hlavou. Upřímně, nevím, co se stalo. Ale je tu pár zvláštních věcí a mám nějaké teorie, ale o tom kdyžtak až později, odbyla jsem Kaemona, protože tu byly důležitější věci.

Otočila jsem se na nováčka. Vím, co si teď asi myslíš, ale ujišťuji tě, že se ti to ani nezdá, ani nejsi mrtvý nebo v komatu, jsi právě tam, kde si myslíš, že jsi - na hvězdné lodi Destiny, ve vesmíru. Já vím, že mi to zprvu neuvěříš, příchod na palubu je vždycky šok, ale časem se přesvědčíš. Kae má pravdu, Destiny moc dobře vaří, usmála jsem se povzbudivě. Jestli nemá nikdo nic proti, chtěla jsem se zrovna jít najíst, podala jsem návrh a poohlédla se po dveřích. A k tomu ošetřování, otočila jsem se na Kaemona, obávám se, že Destiny prošla řadou změn, mám za to, že by mohlo jít o nějaký úsporný režim, každopádně sama už neléčí. To nám asi trochu zkomplikuje život, nicméně doufám, že ošetřovnu budeme využívat co nejmíň, vyslovila jsem své přání. V žaludku mi to ovšem vrtalo nervozitou z toho, že asi brzy budeme muset loď opustit. A kdo ví, co nás tam venku mohlo čekat.

Azrael, je to tak? otočila jsem se zase na nováčka. Jeho jméno jsem si přečetla v jedné ze složek, jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem si ho správně zapamatovala. Je libo něco k snědku?

A vyšla jsem z pozorovatelny.

(přesun)

Hvězdná loď Destiny...Snílek...
Začínám mít čím dál víc zamotanou hlavu.
Zdá se ale, že jako uživatelka o tomhle místě hodně ví.
Určitě je to doktorka...jinak by neznala moje jméno. On je určitě její pacient, který se znova připojil??? Sakra, tenhle svět začíná být čím dál divnější, složitější... Musím se najíst a pak přemýšlet dál.
Koukal jsem kam dívka, jménem Em, odchází. Pak jsem se otočil na mladíka s mečem.
Tak zatim. Doufám, že se někdy dozvím příběh tvého meče.
Usmál jsem se a vykročil za dívkou.

(přesun)

V klidu jsem poslouchal Eminu řeč. A vzpomněl jsem si na první den na Insignii. Jak jsem nechápal co se děje a měl jsem z toho všeho strach. Ale nakonec mi z toho ostatní pomohly.

Pomalu jsem se otočil a když Em odešla a po ní se vydal pryč i Azrael, řekl jsem si že vyrazím také.
A určitě někdy si pořádně pokecáme...alespoň se dozvím něco nového... řeknu Azraelovy s úsměvem a vydám se též do jídelny.

(přesun)

Šla som kam ma nohy (a Destiny) niesli. Na jedlo bolo ešte času, hladná som nebola, tak som sa rozhodla trocha potúlať.

Zvedavo som nakukla do dverí, pred ktorými som sa ocitla. Musela som aj vstúpiť, lebo to, čom som v ncih našla, stálo za to.

Stála som v malinkej kruhovej miestnosti, s pár kreslami a, hlavne, oknom. Fascinovane som som sa poskladala do jedného z kresiel a pozorovala vesmír, ktorým sme pluli.

Prítmie, útulnosť, pohodlie a krásny výhľad... čo viac si priať? Cherryl mi vyskočila do lona a uložila sa v ňom. Ach, áno, osobná chlpatá prikrývka. Teraz je to komplet.

Strhla som sa zo spánku, práve som vo sne padala do jamy.

Sakra, zasa som zaspala? To snáď už nie je možné. Zanádavala som si v duchu. Opatrne som sa pohla, aby som zistila, čo všetko mi medzičasom odumrelo. Preakvapivo mi iba strnela noha, ale to za chvíľu prejde.

Zložila som rozospatú Cherryl na zem a trocha sa ponaťahovala.

"Tak poď, chlpáč. Smer jedáleň."

Ešte som venovala posledný pohľad vesmíru a potom sa vybrala preč z útulnej miestnôstky.

(presun)

Nakukla som dovnútra. Miestnôstka bola prázdna, rovnako ako chodby, ktorými som sa sem dostala.

Sadla som si do prostredného kresla a zadívala sa oknom na hviezdy. Ale neboli tam len ony. Dosť veľkú časť výhľadu zaberala planéta. Takto z diaľky vyzerala krásne, ale ktovie čo skrýva na svojom povrchu.

Nejakými myšlienkovými pochodmi som sa dostala až k Zemi. Aj keď som sa zaprisahala, že už nepoužijem túto techniku, ale rozhodla som sa, že sa s ňou potrápim. Čím častejšie ju použijem, tým menej ma bude snáď bolieť hlava. A tak som mysľou zablúdila medzi pozemšťanov. Vyhľadala som mysľou Benjiho, babkinho psa a postupne som takto "obišla" myseľ všetkej babkinej zveriny. Pravda, so sliepkami nebolo zas tak veľa o čom hovoriť.
Skontaktovala som známe i menej známe zvieratá. Rozprávala som sa s nimi, o tom, kto som a že možno niekedy budem potrebovať ich pomoc.

Potom, čo som skončila, dostavila sa bolesť hlavy. Snažila som sa ju nevnímať. Ešte chvíľu som pozorovala hviezdy a dejisko budúcich dní a nakoniec som zamierila späť do kajuty.

(presun)

Většina místností na lodi měla otevřené dveře a mnohdy i popisky, což mi docela usnadňovalo práci. Po návštěvě jídelny jsem nakoukl do nejbližších dveří a málem mě omyli.

No to si děláš... vydechl jsem a přidržel se futra ode dveří. Přímo přede mnou visela ohromná obrazovka, na níž visely miliardy hvězd, mnohem víc, než kolik člověk normálně vidí ze Země, bylo to jako když jsme v létě jezdili na puťáky a někde daleko od města jsme se uprostřed noci šli dívat na hvězdy. Žádné světelné znečištění - luxusní výhled.

Když jsem se k té obrazovce přiblížil, přesvědčil jsem se, že to není ani tak obrazovka, jako spíš okno. Bylo to šílené, podporovalo to sice tu teorii loď, vesmír a tak, ale i když to nějakým zvráceným způsobem dávalo smysl, já se s tím nehodlal smířit. Ještě ne.

Vytratil jsem se z té zvláštní místnůstky, aniž bych úplně chápal, co je jejím účelem. Sedět v křesle a civět do hvězd? To má tahle posádka hodně zvláštní náplň práce. O zpíjení se nemluvě.

(přesun)