Zimní zahrada

Kde to jsem.....byl jsem v ordinaci a papíroval...přiznám se i popíjel kvaltní chlast.... mumlám si pro sebe a prohlížím si místo kde jsem se ocitl.....Stromy.....podivné...ruiny?...Strop?...asi jsem se pomátl...nebo mi chlast vyžral mozek... sleduji jako Alenka v říši divů vše okolo sebe...po chvilce spatřím okénko...a nejistým krokem se k němu vydám,přitisknu svůj obličej na chladné sklo...a vyvalím oči Do pííííp...kde to u všech svatých jsem!!! málem vykřiknu při pozorování scenérie za tlustým sklem okénka...Vesmír...galaxie..hvězdy ba i planety...Vše vidím pouhým okem...
Odtrhnu svůj o sklo mírně otlačený obličej,pohlédnu do "zahrady" přemýšleje co mám dělat....
Ach....jo...co teď pronesu v duchu,sednu si na zadek a koukám jako čerstvě vyoraná myš.

sedím a tupě zírám Jsou tu lidé?...nebo je to loď nějakých ufounů? ano i takovými myšlenkami se zaobírám...
Seděním tady toho mnoho nezmůžu... ihned po mém myšlenkovém rozboru situace se ozval podivný zvuk...můj žaludek..Ještě Ty otravuj....no třeba je tu něco jedlého v této asi zahradě promnu si obličej,vstanu a vydám se hledat něco k snědku.
Po chvíli bloumání narazím na něco co vypydá jako pozemské rajče,zkoumaje rostlinu Rajče?Je to opravdu rajče...ufouní jedí rajčata? opět usilovně přemýšlím.

Nakonec po chvilce pokrčím rameny a jedno si utrhnu...očistím o košili,důkladně zkoumám..nakonec kousnu...chvíli žvýkám "Vážně rajče!" vykřiknu nahlas a tlačím rajče do svých útrob.

Ještě jsem si utrhnul jedno rajče a s ním se vydal na další průzkum.
Tak kam půjdu...hmmmm položím si otázku na kterou si ihned odpovím To nevíš...vole...jsi na nějaké lodi či co...hmmm pokusím se najít východ z této botanické zahrady.

Po chvilce hledání jsem našel nějaký východ a nemám pomětí kam vede,vystrčím hlavu a vidím chodbu Teď babo raď....kdyby tu aspoň ta baba byla.... poškrábu se na zadku a spolu s rajčetem se vydám do útrob tohoto čehosi.

/přesun/

Po velmi dlouhém prolézání "lodi" jsem se vrátil do oné rozmanité zahrady,zde mám jistotu,že nějaké jídlo najdu,procházím částmi zahrady a sbírám ovoce a zeleninu,avšak s mírou.

Když jsem hotov,najdu si strom pod který se posadím a začnu konzumovat ukořistěné poživatiny.
Lepší než nic a zároveň zdroj vody....a nedostanu kurděje... mumlám si pro sebe mezi pojídáním ovoce.
Jsem najezen,žáludek je uchlácholen...V hubě jako v džungli...samá chuť a je z toho pachuť...snad nedostanu hypervitaminózu nedám si pokoj s myšlením.
Nakonec to hodím za hlavu,dám si ruce pod hlavu a rozhodnu se trávit čas "konstruktivně" a to spánkem .

/Dnes aktivní od +/- 20:00/

Destiny ma zaviedla pred dvere, ktoré som si z minula vôbec nepamätala. Trocha ostražito som vstúpila dnu.

Keď som zbadala tú krásu, čo som tu za pomoci Destiny objavila, poskočilo mi srdce radosťou.

Pomaly som sa prechádzala medzi bujným rastlinstvom a skúmala to tu centimeter po centimetri. Bolo to tu úplne iné, ako v "mojom" parku, samozrejme, ale páčilo sa mi tu.

Pokračovala som vo svojom prieskume až som sa dostala k nejakým podivným ruinám. Sadla som si k jednému kameňu už obrasteného machom, ale ktorý bol kedysi súčasťou stavby. Oprela som sa oň. Atmosféra tohto miesta celkom vystihovala moju aktuálnu náladu.

Cherryl sa rozhodla preskúmať blízke okolie a tak sa odo mňa postupne vzďaľovala s čumáčikom pritisknutým k zemi.

Vzbudím se s břichabolem a pálením žáhy Ovoce..překyselení....bleee rozebírám svůj stav.

Hluboce se nadechnu a krknu si s takovou razancí za kterou by se nestyděl i King Kong.
Hnedka je to lepší brblám si pod nosem.Uvelebím se do tureckého sedu a čistím si brýle o cíp košile....Co s načatým večerem? ptám se sám sebe a abych pravdu přiznal nevím.

Padali na mňa driemoty. Kľud tohto miesta ma uchlácholil. Emócie som už mala pod kontrolou, zapratala som ich kamsi do úzadia. Zostala po nich len neurčitá prázdnota. Hej, takto by som mohla fungovať.

Vstala som, opatrne, aby sa mi nezatočila hlava a vydala som sa späť, odkiaľ som prišla. Okolie som si nevšímala, venovala som sa svojim myšlienkam.

Kam sa vyberiem ďalej? Oplatí sa tu znova zabývavať, prijať Destiny za domov? Čo keď je to zas len nejaké prechodné miesto? Aký má význam snívať, keď je to tu vpodstate rovnaké ako tam odkiaľ som prišla?

Zavrtela som hlavou. Toto nebol práve dobrý spôsob ako sa udržať nažive.

Zastavila som pri dverách a počkala na Cherryl, keď sa ku mne pripojila, opustili sme miestnosť.

(presun)

Opět sedím pod stromem s pár plody které jsem ukořistil v zeleni okolo.
Večeře řeknu si sám sobě jako bych svolával více lidí ke stolu Nebo oběd?Snídaně?Ale co,je to jedno přemýšlím.

Pomalu a mechanicky pojídám dary přírody a tupě zírám před sebe na krásný keř obsypaný sytě červenými květy Někdo by si řekl,že jsem snad na drogách usměji se nad touto možností.
Pomalu dojím vše co jsem měl a uložím se pod strom.
A spát,šetřit energii prohlásím sám pro sebe.

Jakmile jsem usnul,začaly se dít podivné věci s mým tělem...tělesná teplota klesla,dýchání i tep klesl na úplné minimum,svaly a vlastně celé tělo začalo mírně tuhnout...vypydám jako mrtvola,ale spím spánkem spravedlivých.

(Samovolné spuštění techniky Mrtvý? viz. moje schopnost)

Se všemi smysly nastraženými jsem zabrousila do místnosti, která byla nepochybně skleníkem nebo, chcete-li, zimní zahradou. Pá-ni, vydechla jsem ohromeně. Samozřejmě, nebylo to tak neuvěřitelné jako park se skutečnou modrou oblohou, ale tím spíš to bylo ohromující, právě tou reálností. Člověk v tomhle světě často zapomněl, že je to všechno pravda, a nechal se unášet fantaskními výjevy, které ho denně potkávaly. Napadlo mě, že tohle je možná způsob šetření energie. Možná že se Destiny uchýlila k poněkud jednoduššímu životnímu stylu, dá-li se to tak nazvat.

Procházela jsem se po písčitém povrchu zahrady a obdivovala se překrásným rostlinám, co se tu nacházely. Nebyly moc vzrostlé a mnohé vypadaly, že by užily trochu péče, ale vesměs to bylo moc pěkné.

Obezřetným, ale jistým krokem jsem obešla celou zahradu, až mě kroky zavedly k něčemu, co by tu ovšem být nemělo - k velmi zvláštně vypadajícímu stromu uprostřed čehosi, co vypadalo jako ruiny nějakého kamenného domku.

Málem se mi ovšem zastavilo srdce, když jsem pod ním spatřila člověka. Člověka, který rozhodně nevypadal dobře.

Kristapána, vyjekla jsem a přiběhla k němu. Okamžik jsem nad ním přešlapovala a nevěděla, jak na něj, pak jsem si k němu přidřepla a položila mu ucho na prsa. What the... nechápala jsem. Zdálo se, že srdce mu bije, ale neuvěřitelně pomalu a slabě. To se mi vůbec nelíbilo.

Kámo, ty patříš na ošetřovnu, zavrtěla jsem hlavou, obtočila si jeho paži kolem ramen a zkusila ho zvednout. Ugh... you've GOT to be kidding me! vyjela jsem na Destiny. Proč sem furt taháš dlouhány? Samá těžká váha tohleto. C'mon, víš, kolik vážím já? vztekala jsem se, jak jsem se snažila ho zvednout.

Vzbudilo mě cosik....otevřu oči...Ufoun!!! napadlo mě jako první....
Ale nevypadal tak,promluvil jsem.
"Můžete mě laskavě pustit...chodit umím sám" řekl jsem,ale velice pomalu....sám se divím...
Začala se mi pomalu vracet barva,zrychlovat dýchání i tep....Divné jsem vytuhlý jak prkno u chaty.... pomyslím si.
"Vy jste jiná forma života,ufoun?" ptám se o něco rychlejší řečí.

No dopr! ujelo mi, když na mě "mrtvola" najednou začala mluvit. Uskočila jsem od něj tak rychle, že jsem zakopla o kámen a měla jsem co dělat, abych to ustála.

Chvilku jsem se držela za srdce a snažila se popadnout dech.

Teda tys mi dal... ufoun? Cože? vyvalila jsem oči, když mi došlo, o čem to mluví. Ne, neřekla bych. Myslím, že jsem docela normální člověk, uchechtla jsem se a založila si ruce v bok, když už jsem se uklidnila. A ty budeš zřejmě nejnovější posila týmu.

Mnu si ztuhlé končetiny a pozoruji onu formu života,člověka,ženu.
"Vím,že nejsem na zemi...a lidé nelétají v takových lodích...logická úvaha...forma života...jiná..ufoun" vysvětluji mezitím co dělám pomalé dřepy a tvářím se při tom jako bych rodil....
"Týmu?Jakého?Ani nevím kde jsem..." odpovím již zcela normální rychlostí...
Opravdu divné,jak tak koukám všechno ukazuje na to,že je to člověk...podivné mudruji ve své mysli.

"Spánek mě nějak umořil...asi jsem blbě ležel..." poznamená spíše pro sebe a kroutím zápěstím.

Ne, lidé v takových lodích určitě obvykle nelétají, to je správně, usmála jsem se.

Ou, promiň, moje chyba - tohle je Destiny, rozhlédla jsem se kolem sebe, a já jsem Em, kapitánka. Ale postačí prostě Em. Napřáhla jsem ruku k potřesení. Blbě lehnul? Tak to promiň, ale takhle blbě bych si lehnout nechtěla. Vyděsils mě k smrti. Což je docela fajn příměr, vzhledem k tomu, žes vypadal jako mrtvola, dodala jsem.

Postavím se,ale pořád se různě hrbím,masíruji,tlačím na různé svaly,prohmatávám...
"Těší mě...jsem Karl Graf..." odpovím jak se má....Kapitánka na této...lodi?...asi jsem se zcvoknul..i když to o mě tvrdili i předtím..než jsem se ocitnul zde žhavím závity v mozku.

"Jako mrtvola?..Podivné...možná by to vysvětlilo tu tuhost mého těla..." škrábu se na bradě a civím jako výr na větvi.
"Ale není zde klinický důvod proč bych vypadal jako mrtvola....a sám se cítím výborně,až na ty pohybové obtíže" vychrlím ze sebe.

No, může to mít i neklinické důvody, nakousla jsem opatrně. Nevěděla jsem, kudy na to. Nechtěla jsem ho děsit.

Totiž... lidé na téhle lodi obvykle mívají... řekněme, zvláštní schopnosti. Já vím, ocitneš se na lodi uprostřed vesmíru a ke všemu tu lidi umí divné věci, je toho dost na zpracování, pronesla jsem s ironickým podtónem a rozhodila rukama, ale asi bude lepší, když budeš mít informace včas, abyses zbytečně neděsil. Projevuje se to různě silně a záleží na spoustě věcí, ale obvykle se to začne projevovat hned po příchodu na loď, ačkoli zpočátku to člověk nekontroluje. Tohle by sice byla dost divná schopnost, ale na druhou stranu proč ne, už jsem viděla leccos, potřásla jsem uznale hlavou a posadila se na jeden z velkých balvanů.

"Podviné,neuvěřitelné...jsem zmaten,ale to je vcelku normální....u mě" usměji se.
"Jen dotaz,už někdo přišel na to proč tady lidé získají schopnosti?...A tedy mít schopnost být mrtvolou mi připadá vcelku nepoužitelná..." přemýšlím nahlas.
"A je tu více lidí....logicky když jste řekla posádka..je jich tu více...takže se blbě ptám" mluvím rychleji než myslím.

"Jen bych rád věděl jedno...je na této lodi ošetřovna?" ptám se a tvářím se vážně..což mi moc nejde.
Bude třeba krevních testů....ještě změřit hladiny hormonu..pro jistotu cukr...raději všechno zmatkuji i uvnitř své hlavy.

No... nejsem si úplně jistá, jestli to vůbec někdo zkoumal. Ale jestli tě to zajímá, máme tu poměrně rozsáhlou knihovnu. Možná by se tam o tom dalo něco dohledat, navrhla jsem. Osobně jsem se domnívala, že ty schopnosti máme prostě proto, že je jich tu zatraceně třeba, ale zaprvé nebyl důvod někoho strašit a za druhé měl nejspíš pravdu. Muselo v tom být něco víc.

Ano, je tu víc lidí. Ale ne mnoho. O hodně jsme přišli, pronesla jsem poněkud zastřeným hlasem, dívajíc se kamsi do prázdna. Hned jsem ale zase přišla k sobě. Ošetřovna? Samozřejmě. Vezmu tě tam, usmála jsem se chabě a chtěla mu nabídnout podporu. Vypadal nicméně víc než zdravě, takže jsem ruku zase stáhla. Byla jsem si ovšem téměř jistá tím, že se jedná o projev schopnosti, ať už jakékoli, ale když mu to pomůže, proč ne...

Vzhůru za mnou, naznačila jsem rukou a vykročila po písčité cestičce mezi dvěma kusy trávníku, abych si našla cestu ven ze zahrady.

(přesun)

"Jsem Vám v patách" odpovím a běžím za ní,přemýšlím o jejich slovech.

/přesun/

Po dlouhé době jsem vstoupila do zimní zahrady. Nadechla jsem se, byl tu příjemný vzduch. Procházela jsem uličku za uličkou a kochala se pěknými barvami zdejších rostlin a jejich mnohdy neuvěřitelnými tvary. Ten, kdo to tu vyráběl, odvedl skvělý kus práce, napadlo mě, což mě vzápětí přivedlo na myšlenku, kdo to asi byl a jak se zahrada udržuje při životě teď. Byla příliš velká než aby to zvládal jeden člověk - pokud tu samozřejmě nebyl skoro pořád. Napadlo mě, že bych to dělala ráda, ale netušila jsem, jakou péči takové rostliny potřebují. Oddělení zeleniny - jak jsem pojmenovala několik řádek, kde rostly povědomé, poživatelné rostliny, jako třeba rajčata - bylo tak to jediné, kde bych věděla. Bylo tu i několik malých stromků, co vypadaly jako jabloně nebo hrušky. Na čele se mi objevila vráska. Byla by taková škoda, kdyby to všechno přišlo vniveč.

V hlavě se mi ozval cizí hlásek. Destiny mě chlácholila, zdálo se, že se dokáže o rostliny do určité míry postarat. Jako na důkaz se z kovových tyček - jichž jsem si předtím nevšimla - spustila sprška čiré vody. Mm, zavlažovací systém, jak důmyslné, pochválila jsem. Dívat se na ty zalévané rostliny bylo velice uklidňující a jistým způsobem mě to naplňovalo, ale zároveň mě přepadaly obavy z toho, kolik vody takhle Destiny spotřebovává. Byly to samozřejmě předčasné obavy, naše vodní zásoby na tom byly ještě dobře, ale co kdybychom nenašli žádnou vodu na planetě, kam míříme? Něco takového jsem nechtěla ani domýšlet. Otřásla jsem se nad tou myšlenkou, abych ji ze sebe sklepala.

Utrhla jsem pár plodů z malinovníku, který jsem také bezpečně poznávala. Sladké plody se mi na jazyku jen rozplývaly a já se blaženě usmívala. Jak málo stačí člověku ke štěstí...

Pod velkou kopulí zbudovali stavitelé téhle nádhery koutek pro posezení a zřejmě i poležení. Mezi dvěma dřevěnými sloupy tu byla natažená plátěná houpací síť. Tomu jsem nemohla odolat. Když jsem se do ní položila, založila si ruce za hlavu a zavřela oči, uvědomila jsem si, že slyším jemné zurčení potůčku. Otočila jsem hlavou po zvuku a chvilku pátrala očima, než jsem to našla - skutečně tu bylo maličké jezírko, z nějž to probublávalo proudem, který otáčel kamennou koulí sedící v jeho středu. Příjemná věcička. Zavřela jsem oči a nechala se tím zvukem ukolébat.

Mmm.... zamručela jsem spokojeně z polospánku a převalila se na druhý bok. Což byla velká chyba, protože jsem zapomněla, že visím ve vzduchu metr nad zemí a síť se se mnou převrátila a vyklopila mě na podlahu.

Ten šok mě probudil líp než ledová sprcha, pořádně jsem si natloukla a ještě notnou chvilku mi trvalo, než srdce dohnalo ztracené tepy, které promeškalo ve chvíli leknutí. Do háje s tebou! vyštěkla jsem tak napůl k proradné houpací síti, napůl k Destiny, kterou jsem vinila ze škodolibosti. Podivný pocit v mojí hlavě mi dal znát, že se nad takovým nařčením poněkud urazila.

Zvedla jsem se ze země a oprášila si kalhoty a bílý svetr. Kdyby mě takhle někdo viděl... kapitánka lodi, co se neudrží v pitomý houpačce... S nabroušenou náladou jsem zimní zahradu opustila a šla se trochu projít.

(přesun)