Paluba Destiny

Vyběhla jsem na palubu. Bůhvíproč to bylo vždycky první místo, kam jsem běžela, když jsem někoho hledala. Snad proto, že zdejší překrásná vyhlídka vždycky učarovávala největšímu počtu lidí. Vždycky tu někdo byl. Ale ne tentokrát. Prošla jsem celou palubu tam a zpět velmi rychlým krokem, ale nebylo tu ani živáčka. A tak jsem se vrátila dolů do útrob lodi.

(přesun)

Otevřel jsem oči a stál jsem na palubě lodi. Chvíli jsem tak nějak rozespale koukal kolem a pak jsem vypálil do stoje, jak jsem za okamžik zjistil, ze sudu, na kterém jsem seděl.
Huh?!
Znovu jsem okolí proskenoval pohledem a pak se zatvářil jako naprostý idiot. Byla to loď. A okolo ní byl vesmír. Promasíroval jsem si spánky.
To je ale pěkně blbý sen, zkonstatoval jsem a rozhodl se štípnout, abych měl tak říkajíc důkaz doličný, že se za chvíli vzbudím na stole, s hlavou ve složce. Bolelo to. Překvapeně jsem zamrkal a pak se štípnul znovu. Opakovaná zkouška přinesla shodné výsledky. Následovalo zamračení a protření očí. A hned vzápětí uvažování nad tím, kdo všechno se m dostal k poslednímu kafi.
"Já toho Donovena zabiju."
Došel jsem nakonec k jasnému závěru a rozhlédl se po něčem, co musel být zjevně výsledek mojí halucinace, protože jinak to prostě nebylo vysvětlitelné. A rozhodl se, že se musím nějak dostat ke komukoliv, koho znám. S vyjímkou Donovena. Na palubě jsem nikoho neviděl. A tak jsem se vydal na dlouhou cestu na její druhý konec s cílem někoho najít.

Když jsem prochodil palubu skrz na skrz a shledal jsem, že tu není nejen nikdo, koho bych znal, ale opravdu nikdo, donutilo mě to přemýšlet o tom, zda mám využít jedny z těch dveří do podpalubí, které jsem míjel. Zadíval jsem se nahoru do ráhnoví, jako bych to z něj mohl vyčíst, ale nakonec jsem jen razantně trhnul hlavou a zamířil k místu, ze kterého jsem vyšel. Došel jsem totiž k jednoduchému závěru, který spočíval v tradičním lidovém léku, nejčastěji prezentovanému slovy "z toho se vyspíš". Pokusil jsem se z těch asi pěti sudů, které leželi na místě, za kterého jsem vyšel, určit ten, na kterém jsem původně seděl. Pak jsem si na něj sednul a pokusil se usnout. Povedlo se mi to asi po hodině a půl.

Probuzení, které následovalo po bůh ví jaké době bych nikomu nepřál. A k ukrutné bolesti zad a sedací části těla se brzy přidalo i konsternování z faktu, že se přes můj spánek naprosto nic nezměnilo. Nepočítáme-li to, že se jedna z planet, okolo které jsme letěli před tím přesunula více dozadu a trochu doprava. Protřel jsem si oči a téměř vzápětí vypálil ze sedu, čímž jsem si způsobil mírný pocit deja-vu. Pak jsem protření očí zopakoval. Nic se nestalo. Začínalo mě to vážně rozčilovat. Začal jsem chodit po palubě jako lev v kleci a snažil se logicky myslet. Moc dlouho mi to nevydrželo. Po chvíli jsem došel až k zábradlí o které jsem se opřel a zadíval se do hvězdné dáli. Zabubnoval jsem prsty o jeho okraj, ale zdálo se, že vesmír si z mého upřeného pohledu nic nedělá.
"Tohle je absurdní!" vykřikl jsem po chvíli vztekle směrem ke hvězdám, ale moc jsem si tím nepomohl. Místo toho jsem se radši opřel zády o zábradlí, zavřel oči a znovu se pokusil myslet. Kdyby tak v okolí aspoň byli nějací lidé. Nebo kdybych věděl, jak dlouho jsem spal...

Ehm... zdravím, odkašlala jsem si zlehka a pozdravila se s novou tváří, nebo spíš s jeho zády, když jsem vystoupala na palubu a spatřila ho opřeného o zábradlí.

Stála jsem tam ve stínu, který na mě vrhalo ráhnoví, takže mi nejprve nebylo moc vidět do tváře. Vlasy mi nepatrně čechral vítr a podél celého těla se vlnily záhyby dlouhého kabátu.

Když se za mnou ozval hlas, pořádně jsem sebou trhnul a rychle se otočil. To už jsem musel být sakra mimo, když jsem si nevšiml, jak se někdo dostal za mě. Osoba stála nedaleko mě, ale z prvu jsem jí téměř přehlédl.
"Huh. Málem jsem vás přehlédnul, jak stojí te v tom -" zarazil jsem se před koncem věty a přemýšlel, co jí mám říct.
- v tom stínu, který na vás vrhá ráhnoví? Ne, to by rozhodně nebyl dobrý začátek.
Přejel jsem si rukou po čele. Nepotřeboval jsem jí vidět do obličeje abych věděl, že jí neznám. Lehce jsem si odkašlal.
"Zdravím, já... myslím, že se neznáme. A upřímě řečeno teď není zrovna nejlepší doba na představování. Takže, mohla byste mi jen s něčím pomoct?"
Nebyla to přímo otázka. Nebo jsem spíš nečekal na její zodpovězení.
"Poslouchejte, nejspíš musím být pod vlivem nějakých halucinogeních látek, jinak to není vysvětlitelné, takže byla byste tak laskavá a pomohla mi dostat se někam, kde s tím bude někdo vědět, co dělat?"
Unaveně jsem se na ní podíval a snažil se ignorovat svojí páteř, která říkala něco o tom, že sat na sudu nebyl dobrý nápad.

Nepatrně jsem se usmála. Vyká mi... áchjo...

Obávám se, že pokud hledáte odpovědi, budu tu přibližně tou nejpovolanější osobou k tomu, abych vám je mohla dát. Jmenuju se Em. A jsem kapitánem téhle lodi, rozhlédla jsem se a uvědomila si, že jsem to slovo "lodi" vyslovila skoro něžně. Napřáhla jsem ruku k potřesení. A to vykání není nutné, nejsem zase tak stará, zahlásila jsem rozverně a vzápětí zase povolila tvář do neutrálnějšího, profesionálnějšího výrazu.

Pootevřel jsem pusu a chtěl odpovědět, ale nějak se stalo, že byla pro jednou rychlejší než mozek a tak jsem jí zase zaklapnul. Naklonil jsem hlavu na stranu a zkusil na to jít strategicky pomalu.
"Vy tu loď vidíte. A já vidím vás. Což znamená -"
Narovnal jsem hlavu a promnul si oči.
"... že to musel být sakra silný matroš."
Povzdechl jsem si a znovu si dívku před sebou přeměřil pohledem. Očividně tu nikdo jiný nebyl a ona tvrdila, že o téhle lodi něco ví. Tonoucí se stébla chytá.
"Tak fajn, cože jsi to říkala o téhle lodi?" potřebu vykat své vlastní halucinaci jsem opravdu nepociťoval.

Uchechtla jsem se. Klasická reakce. Buď se mi to zdá nebo je to sen. Jiné vysvětlení prostě neexistuje. To jsem byla vážně jediná, kdo se s tou myšlenkou tak rychle ztotožnil?

Zatím jsem nic moc neříkala, vystoupila jsem ze stínu a opřela se lokty o zábradlí vedle Gregoryho - jeho jméno jsem znala ze spisu ve své pracovně. Jen že jsem její kapitán. Alespoň pro teď, dodala jsem tiše. Jako obvykle jsem měla silnou touhu chrlit ze sebe informace a dojmy, ale měla jsem dojem, že to už tak nějak není na místě. Bylo lepší držet se důležitých informací a nezahlcovat nováčkům hlavy zbytečnostmi, které by jim stejně v první chvíli nedávaly smysl.

Jmenuje se Destiny, zazírala jsem do hvězd nad námi. A ne, nezdá se ti to, ani to není výplodem tvé příliš bujné (nebo opiáty omámené) mysli. Je to skutečné. Ale to mi stejně neuvěřiš, dokud si to sám neověříš, usmála jsem se a zaťukala kloubem ukazováčku na dřevěné zábradlí. Vydalo to typický dřevěný zvuk. Bylo to tak pevné, tak hmatatelné, tak dýchatelné... jak si mohl někdo myslet, že se mu něco tak úžasného jenom zdá?

Založil jsem si ruce na hrudi a poslouchal, co říká. Nakonec zaťukala na zábradlí, což mi v jednu chvíli připadalo zbytečné - přece jen, opíral jsem se o něj - ale hned v další to velmi zajímavě podtrhlo jeho skutečnost, aniž bych si sám pořádně uvědomoval jak. Zhluboka jsem se nadechnul a otočil se k ní.
"Fajn, takže tahle loď je podle tebe skutečná."
Přelétnul jsem pohledem palubu a pak se zase pohledem vrátil k ní.
"Dobře, uznávám, vypadá opravdu skutečně," zkonstatoval jsem po chvíli.
"A proč ne, na takové lodi přece není nic špatného," pokračoval jsem vesele dál v přemýšlení na hlas.
"Ale támhle to?!" natáhnul jsem ruku, která se nacházela blíž k zábradlí a ukázal směrem do vesmíru. Přimhouřil jsem oči.
"Tohle je nějaký pokus?" zkusil jsem to znovu.
"Něco jako: Šoupněte je na loď, která bude vypadat jako že pluje ve vesmíru a uvidíme, kdo to vydrží delší dobu?"

S povzdechem jsem zavrtěla hlavou a zahleděla se na moment do země. Pak jsem zvedla hlavu. Mne, žádný pokus. Alespoň co vím já a myslím, že za tu dobu, co jsem tady, už můžu říct, že je to zatraceně skutečné, potřásla jsem hlavou. Ale jak říkám. To si asi budeš muset ověřit sám, nejsem tu od toho, abych tě přesvědčovala, Gregory... je to tak správně? Gregory? Nebo tě mám oslovovat nějakou přezdívkou? Hodně lidí tady má přezdívku... konstatovala jsem. Ostatně ani já v tomhle směru nebyla výjimkou.

Na okamžik jsem se zamyslel, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou.
"Ne, Gregory mi nevadí. Není to špatné jméno."
Oznámil jsem prostě a znovu se zadíval směrem do vesmíru. Pak jsem se ale pohledem vrátil zpátky k ní.
"Pokud mi tedy nehodláš říkat detektiv inspektor Morton," ušklíbnul jsem se a natáhnul k ní ruku, protože ať už tahle loď byla cokoliv, nebylo od věci zkusit navázat dobré vztahy. Čekal jsem sice, že se představí, ale neodolal jsem a můj pohled sklouznul zase zpět k prostoru za zábradlím.
"Nemáš tužku?" pronesl jsem zamyšleně.

Detektiv inspektor? usmála jsem se. Páni. Zdá se, že někdo udělal na Zemi kariéru. Zvláštní, jak se tu potkávají lidé z naprosto odlišných prostředí, lidé v úplně jiném věku, jiného zaměření, jiného povolání... a přesto mají všichni něco společného. Máme, abych byla přesnější, mluvila jsem napůl k němu a napůl sama k sobě.

Tužku, tužku... mumlala jsem a lovila v kapsách kabátu. Nahmatala jsem zmuchlaný papír, tlustou bílou svíčku velikosti klasického monočlánku, kapesník a drobky od sušenek. Kde se to tam sakra vzalo? Ha! Tužka! zvolala jsem vítězoslavně a podala mu stříbrnou propisku, jedno z mnoha pisátek, co se mi válela po pracovně. Ani nevím, že jsem si ji strkala do kapsy. Měla bych dávat větší pozor na to, co dělám, když přemýšlím, uvažovala jsem. Pak jsem se zahleděla na Gregoryho. Byla jsem zvědavá, na co tu tužku potřebuje. Že by ho praštila inspirace a chtěl by skládat básně? To asi ne.

Představení jsem se sice nedočkal, zato tužky ano, což bylo na jednu stranu trochu hloupé, na druhou stranu jsem přeci věděl, že jí můžu říkat kapitánku a tužku bych jen těžko něčím nahradil. Protože takovou praxi v jejím házení, jakou jsem disponoval jsem měl opravdu v málo čem. Neexistovalo lepší odreagování, než si občas prostě pěkně hodit tužkou. Ať už na někoho, nebo prostě jen tak vztekle do rohu. Sevřel jsem jí v ruce a zamyšleně se na ní zadíval.
"Díky," zamumlal jsem a následně prudce švihnul. Tužka se roztočila ve vzduchu, rozletěla, přeletěla přes zábradlí a začala zpomalovat. A pak zpomalovat přestala. Ještě chvíli jsem se fascinovaně díval na tužku, vzdalující se od lodi stále stejným tempem, když mi došlo, co jsem právě udělal. Trochu rozpačitě jsem se otočil na kapitánku.
"Ehm, pardon. Já jsem prostě musel."
Neznělo to jako moc přesvědčivý argument.
"Doufám, že to nebyla jediná tužka na palubě."

((už jsem se představila, viz výše ))

Ehm, to určitě nebyla... pronesla jsem poněkud zaraženě, když jsem sledovala, co s ní provedl, ... ale docela se mi líbila... mno nic. Pomohlo ti to k něčemu?

Očima jsem pořád sledovala stříbrnou tužku. Ještě chvilku se zmenšovala a pak se zasekla ve vzduchu, přičemž kolem ní se to lehce zavlnilo narůžovělou září. Dopad tužky na lodní štít lehce narušil jeho klid, ale nebylo to víc než dopad korálku na hladinu vody. Záře se objevila jen na okamžik a hned zase zmizela.

/hups, pro oči nevidím /

"No," oznámil jsem zamyšleně.
"Aby někdo vytvářel okolo jakési lodi vakuum a ještě používal bůh ví co na to, aby lidi mohli vyjít na palubu a normálně dýchat, jen proto, aby zjistil, jak se budou chovat?" prohrábnul jsem si vlasy.
"To příjde moc i mně," odtušil jsem a znovu se zadíval směrem, kterým zmizela tužka, ale už jí nenašel. Nakonec jsem se proto pohledem vrátil ke kapitánce.
"A má tady ta loď něco jako kajuty?" nadhodil jsem otázku, na kterou by se moje tělo - mít hlavní slovo - zeptalo u dávno, pokusy nepokusy.

Samozřejmě. Destiny je vybavená vším, co je třeba k životu. Obvykle postačí soustředit se na to, co hledáš, a brzy to najdeš. Je to velká loď, ale nápomocná, usmála jsem se.

Kajuty najdeš v nižších patrech. Vypadá to jako dlouhá chodba plná dveří. Na dveřích jsou popisky, takže bys neměl mít problém najít tu svou. Kdybys měl hlad, máme tu samozřejmě jídelnu. Trochu jsem se odmlčela, protože mě napadlo, že vlastně vůbec netuším, v jakém stavu jsou zásoby. Asi by nebylo od věci to zkontrolovat. Myšlenka jejich shánění se mi vůbec nelíbila, ale tak jako tak bylo jasné, že k tomu někdy musí dojít. Možná by bylo lepší poohlédnout se po nějakém způsobu, jak doplnit stavy, dřív než se dostaneme do problémů.

Kajuty obvykle mívají vlastní sociální zařízení, ale kdyby ne, máme tu i veřejné. A spoustu dalších věcí, ale myslím, že detektiv inspektorovi nemusím dělat chůvu, zvládneš to dost dobře sám, co říkáš? znovu jsem se usmála a zahleděla do hvězd. Byla jsem spokojená. Řekla bych, že můj první den v nové roli proběhl celkem bez problémů. Znovu jsem zaklepala na dřevo, tentokrát z pověrčivosti.

Mno, omluv mě, mám ještě nějakou práci a myslím, že budeme mít víc než dost času na další povídání. Není třeba na to spěchat, dej si načas a hlavně si odpočiň, určitě máš o čem přemýšlet. Dobrou noc, Gregory, popřála jsem mu, pokynula hlavou a s rukama spojenýma za zády jsem se pomalým krokem rozešla po palubě. Broukala jsem si přitom melodii, co mi už několik hodin ležela v hlavě.

A po krátké procházce jsem se ponořila zpět do útrob Destiny.

(přesun)

"Dobrou noc," odpověděl jsem a mávnul na ní rukou.
Díval jsem se za ní, jak odchází a z nějakého důvodu se mi najednou vůbec nechtělo nikam chodit.
Zvláštní žena.
Potřásl jsem hlavou.
Zvláštní loď.
Jakoby se to spolu nějak záhadně prolínalo.
Když zmizela z dohledu, stočil jsem pohled zpátky do vesmíru.
Pluji na námořní lodi asi tak z osmnáctého století skrz vesmír a právě jsem mluvil s její kapitánkou, která používá termíny jako "tady někdo na Zemi udělal kariéru". A začínám tomu věřit.
Ušklíbnul jsem se.
To jako fakt?
Potřásl jsem hlavou a konečně se po dlouhé době odlepil od zábradlí. Byl čas najít něco jako teplou a měkkou postel. Měl jsem pocit, že to s tím detektivem inspektorem nebyl dobrý nápad.
Asi se toho pro příště zdržím.
Konec konců, tady to stejně zatím nevypadalo jako ideální místo pro zločince všeho druhu. Možná tak pro zasněné hippies. A na drogvou kontrolu jsem se tedy vážně nechystal.

Zývnul jsem a vydal se hledat něco jako kajutu.
(přesun)

Nechtěla jsem dupat po chodbách, někdo ještě mohl spát, a tak jsem si za běžeckou dráhu zvolila palubu. Touhle dobou tu nikdo nebyl, což jsem shledala jako pozitivní věc. Trochu jsem se protáhla, udělala jogínský pozdrav Slunci, který v tu chvíli mohl patřit naoranžovělé planetě, pod níž loď prolétala, a pak jsem se dala do běhu. Pár minut před snídaní..., oznámila jsem sama sobě.

Po několika minutách jsem se zadýchaně opřela o zábradlí na zádi lodi. Přemýšlela jsem o lidech, které jsme ztratili. Přemýšlela jsem, jestli tam někde nejsou. Možná, když jsme se zachránily my s Momo, dokázal to ještě někdo jiný. Jen nesmíme ztrácet naději...

Pomalým krokem jsem došla ke schodům, vedoucím do podpalubí. V břiše mi zakručelo. Snídaněěěě...

(přesun)

Objavila som sa na palube a pomaličky som kráčala na čelo lode. Až som videla lanové rebríky ktoré viedli do koša, hneď som sa na ne vrhla. Možno som bola unavená či vystrašená, môj čuch ma neposlúchal a miešali sa mi tu vône ktoré som nemohla rozoznať, plus nechcela som vletieť do nejakej miestnosti v ktorej by som si myslela že je eM a boli by v nej napríklad piráti. Hneď ako som sa dostala do koša pritisla som si nohy k sebe a položila som si hlavu na kolená. Kto vie kde sú...
Keď sa môj nos konečne upokojil, zliezla som dolu a pustila som sa do hľadania.
(Presun)

Vystoupala jsem na palubu. Vzduch... vzdoušek..., nadechla jsem se z plných plic. Ale věděla jsem, že to není totéž jako cítit opravdový vítr. Jaké to asi bude, znovu po tak dlouhé době vstoupit na pevnou půdu? Samozřejmě pokud k tomu vůbec dojde. Stále jsem ještě nevěděla nic o planetě, k níž jsme se blížili. A byla jsem nervózní. Měla jsem za to, že mě to nepřejde, dokud nebudu vědět víc.

Zírala jsem do hvězd a urputně přemýšlela.

Po chvilce mi bylo o něco lépe, a tak jsem se vydala na obchůzku.

(přesun)

Vztekle jsem vydupala na palubu a než by kdokoli stihl co říct, švihla jsem obrovskou ohnivou koulí přímo proti lodnímu štítu. Nic to s ním neudělalo, jen se slabě zavlnil. Mhrm, zamručela jsem vzdorně. Nicméně ulevilo se mi. Nepatrně. Založila jsem si ruce v bok a začala přecházet ze strany na stranu. To je prekérka, dammit. Tohle teď fakt nepotřebuju. Co mám jako dělat, huh? Co se po mně sakra chce?! vyštěkla jsem do vzduchu.

Odpovědí mi bylo jen to šílené vesmírné ticho. Ticho a obrovská koule, která zakrývala dobrou polovinu "nebe". "Naše planeta..."

Opřela jsem se o zábradlí a okouzleně si ji prohlížela. Už to bylo opravdu dávno, co jsem naposledy viděla planetu. Ten pohled byl prostě překrásný.

Po chvíli se mi z toho zírání začaly klížit oči, a tak jsem si řekla, že pro dnešek bylo toho dobrodružství až až.

(přesun)

Z dekou na ramenách som pomaly kráčala po palube, sadla som si na jej čelo a zavrela som oči. Potrebujem sa schovať, potrebujem... klietku... Položila som si hlavu na kolená a plakala som. Prečo sa toho bojím...? Prečo mám strach...?!

Keď som vstúpila na palubu, automaticky som sa zhlboka nadýchla a pozrela na blízku planétu. Bola obrovská. Hoci neviem či je obrovská v porovnaní so Zemou, ale v porovnaní s Destiny áno.

Rozhliadla som sa po palube, chcela som si nájsť nejaké pohodlné miestečko, odkiaľ sa mi bude dobre pozorovať okolitý vesmír. Nakoniec som sa však predstavy pozorovania vzdala. Zbadala som Ellu.

Pomaly som k nej podišla. Plakala.

"Ellie," oslovila som ju. "Môžem si prisadnúť?" Usmiala som sa na ňu.