Lodní jídelna, kavárna

Zničehonic se v mé hlavě objevil signál. Aktivace brány... aktivace brány... , křičelo to na mě, až jsem málem spolkla lžíci. Cuklo mi žaludkem, polilo mě horko a hlavou mi začalo vířit tisíc možných scénářů. Signál povolil ještě než jsem stihla vyjít z jídelny a v mé hlavě nastal podivný klid, který nepatřil ani tak mně, jako spíš Destiny. Když jsem nad tím uvažovala, podobně jsem se cítila před tím, než se na lodi objevil Káj. Mohlo to znamenat návrat dalšího člena původní posádky? Now that's what I call excitement, pomyslela jsem si a celá vzrušená jsem se měla k odchodu, abych zjistila příčinu toho pozdvižení.

Příčina si mě ovšem našla dřív.

Ellie! vyjekla jsem a vrhla se k ní. Pevně jsem ji objala a pohladila po vlasech. Holka moje, jak já tě ráda... zatraceně, co mi to všichni děláte... blábolila jsem nesouvisle. Tělem mi projíždělo téměř nesnesitelné chvění. Vzrušení, kterému mě tyhle rodinné návraty vystavovaly, si vybíralo svou daň, a ačkoli jsem to do té doby zvládala, najednou jsem si uvědomila, že ztrácím kontrolu.

Pustila jsem Ellu a zuřivě funěla, abych se uklidnila, s rukama varovně zdviženýma před sebou. Nebylo mi to moc platné, i tak mi prudce stoupala teplota a vařilo mi to hlavou. Cítila jsem, že nutně potřebuju upustit páru, a to téměř doslova. Nemohla jsem odejít, nejspíš bych to nestihla do tréninkové místnosti (nebyla jsem si navíc jistá, jestli ji tu ještě máme) ani nikam jinam, a tak jsem se rozhodla "pustit to" tady.

Je nepředstavitelně těžké, podvolit se něčemu a zároveň se kontrolovat, abyste nevybuchli. Připadala jsem si jako bych kroutila kolečkem u plynového sporáku, musela jsem regulovat množství ohně, který mnou protékal ven, a i když navenek to nebylo vidět, uvnitř mi to dalo zabrat.

Naštěstí jsem už věděla, co od sebe můžu čekat, a tak to nebylo nijak bouřlivé. Trochu jsem se rozsvítila, jen nepatrná zlatá aura, která sálala čím dál tím víc a prohřívala vzduch kolem mě. Hekala jsem, jako bych se měla pozvracet, a opatrně jsem upustila ventilek, takže moje tělo zničehonic vzplálo. Plamínky se mi ovšem držely u těla, jen takový malý ohníček radosti. Zatra-cený-emoce, cedila jsem v mysli. Celou dobu jsem měla zavřené oči, až ke konci jsem je otevřela a to bylo nesmírně zvláštní, bylo to jako dívat se cizíma očima, skrz oheň a žár. Viděla jsem najednou v úplně jiných barvách, metaforicky i doslovně. Bylo to divné.

Vy mi dáváte, zahučela jsem tiše a ono to neznělo moc jako já. Znovu jsem zavřela oči a plamínky pomalu uhasly jako když ten sporák vypnete. Otřepala jsem se. Zaraženě jsem stála kousek od Elly a kontrolovala, jak moc jsem teplá, abych jí neublížila nebo něco nepodpálila.

Tak, tolik k divadlu... zavrtěla jsem hlavou a s úlevou se uchechtla. Musela jsem uznat, že mi to nesmírně pomohlo. Všechny ty nervy z posledních dní byly najednou tytam, bylo to jako bych si šlehla nebo si přinejmenším vzala nějaké prášky na uklidnění.

Když jsem se dopotácel do místnosti, která vypadala jako kuchyň, zahlídl jsem kus z fireshow.
Nevěřil jsem vlastním očím. Abych přiznal barvu, trochu jsem se bál o obě dívčiny. Em, která jemně hořela vypadala náramně šťastně, že je podpálená. Druhá dívka... vypadala zmateně. Brali mě výčitky, že jsem jí nijak nepomohl.
Wait a minute!
Plamínky, které Em měla po celém těle, pomalu zhasínaly. Vypadalo to, jako by šly z ní, jako by je ovládala.
BUG. Program pracuje s naší představivostí...Zajímavé. To ale později. Vypadá to, že tu skejsnu nějakou dobu, tak můžu přemýšlet později.
Přišel jsem blíže. Všiml jsem si, že v místnosti je ještě jeden muž. Pozdravil jsem.
Dobrý...světelný rok??
Nebylo to tak vtipné. Hladovému to špatně myslí.
Kde asi podávají jídlo??...Destiny je dobrá kuchařka...Destiny je loď...Automatika!
Dámy, kde pak bych mohl najít příkazový řádek na podání jídla?

Eh... zkus to tady u okýnka, navrhla jsem Azraelovi a byla trochu nervózní. Viděl mě hořet, kdoví co si o tom pomyslí. Bylo příliš brzy na taková odhalení. Nebo ne?

Abych mu předvedla, jak se to dělá, naklonila jsem se k okénku a zahlásila Čaj, prosím. Černý. A čaj se v okénku objevil. Odnesla jsem si ho ke stolku.

Ako ma eM objala, trochu som sa zapotácala ale šťastne som jej to oplatila. "eM, čo a stalo? Pamätám sa že som sedela v jedálni, potom nastala tma, a bum! Zrazu som bola tu?! Čo sa stalo z Insigniou? A čo ostatný...? Je tu Kae? A čo kapitán? Momo, Matt? Kde sú všetci?" Zmätene som okolo seba rozhadzovala rukami. eM sa rozhorela ale videla som na nej že sa snažila upokojiť. Páni... Sledovala som ju, do nosa mi udrela nová vôňa pomaranča. Otočila som sa a povšimla som si podivného mužíčka. Keď som otočila hlavu, zbadala som ďalšieho. Hmm... mäta...
Kusla som si do pery a pomalým krokom som pricupitala k eM. "Ehm... Destiny... poprosím kakao..." Povedala som roztrasene. Voňala a pritom nevoňala ako Destiny... kto vie či zareaguje... Loď našťastie pochopila a predo mnou sa objavil veľký pohár zo zelenou slamkou plný teplého kakaa. Pomaly som pila a čakala som čo mi eM odpovie na otázky.

Zamyšleně jsem hleděla do svého hrnku a pomalu usrkávala horký čaj. Nemám to samozřejmě jak dokázat - alespoň zatím - ale domnívám se, že Insignia už není. Myslím, že... že spáchala sebevraždu, vyslovila jsem svou teorii a pozvedla obočí, protože mi bylo jasné, jak divně to zní.

Nejsem si úplně jistá proč, i když mám za to, že to nějak souviselo s Eserathem, ale prostě si myslím, že už to nějak nezvládla. Jak říkám, není mi to úplně jasné, stejně tak nechápu, co se stalo s celou posádkou. Někteří se vrátili, ale - vy se vracíte v úplně nesmyslném pořadí, vyhrkla jsem zmateně. Byla jsem poslední na lodi, vím to. Totiž... nemohla jsem nikoho najít a mám za to, že lodní štít zkolaboval právě ve chvíli, kdy jsem procházela, takže to nedává smysl, abyste se tu objevovali až teď. Už není odkud se objevovat. Ledaže... ledaže jste se nějak někde zasekli, snažila jsem se zformulovat své teorie. A v takovém případě - nedokážu říct, kde jsou ostatní, ani jestli ještě žijí. Mohou se objevit kdykoli. Nebo jsou už mrtví. Já nevím, vážně nevím, kroutila jsem hlavou. Hrozně mě štvalo, že nedokážu říct, co se děje. Nevědět, to bylo opravdu strašné, a mně se to nestávalo často, obvykle jsem byla schopná spolehnout se na svou intuici a tak nějak to vycítit, ale teď? Prostě nic. Tma.

Zatím jsme tu jen my, Momo, Kae, my dvě. A Destiny je zřejmě schopná přijímat nováčky, ukázala jsem na ty dva přítomné jako důkaz. Ale to je další věc - co se stalo s posádkou Destiny, to taky nevím. Nemohlo se jim stát to, co nám, spíš je to jako by někam odešli, ale kam? A proč by šli všichni? Navíc, Destiny se chová trochu jinak než jak si ji pamatuji. Proměnila se. A mluví ke mně..., dodala jsem potichu. To sice nemělo nic společného s ničím, ale cítila jsem najednou potřebu vyslovit to nahlas, kdoví proč.

Prikývla som. Chápala som ju, ale bolelo to. Kusla som si preto do pery a premýšľala som. "Zmenila sa, máš pravdu... vonia inak... ale nie len ona. Aj ty voniaš inak..." Povedala som jej. "Mŕtvi...? A... ah, ale to znamená že sa vrátili na zem nie? Ich myseľ je späť... nie? Sú... slobodný..." Povedala som do ticha a odpila som z kakaa. Insignia... je možné že sa rozbila? Čo ak sme niečo vypustili...? Čo ak sme vtedy niečo cez bránu vypustili... Nie to nebude tým... Kusala som do slamky a pozorne som ju počúvala. "Kae a Momo!? Aah... som rada..." Prudko som na ňu otočila hlavu a potešene som sa usmiala.
"Pripadá mi to... že sa Destiny zmenila kvôli tebe, aby ti viac sedela... a tým že k tebe hovorí... hmm, to znamená len to že si ťa zvolila za kapitánku..." Usmiala som sa na ňu. "A je povzbudivé že si tu a že si kapitánka... myslím že toto je.. hmm, Destiny z budúcnosti..." Povedala som pokojne. "A keďže sa každý z nás vracia v iný čas... možno sme sa nejakým spôsobom dostali do anomálie či červej diery..."

Usmála jsem se té představě. Svobodní... ano, možná že jsou.

Přemýšlela jsem o té věci se změnou. To asi ne. Upřímně, kdyby to bylo na mně, myslím, že by to tu vypadalo o hodně jinak, rozesmála jsem se nad tou představou. Kajuty dokonale vybavené vší možnou elektronikou, především ohromné repráky, aby to všude hrálo hudbou, počítače s tím nejrychlejším internetem vůbec, bazén, co bazén, spíš celý aquapark, rozhodně bych si ponechala park, ano, nějaký pořádný kus přírody, kdepak tahle temná kocábka uprosřed ničeho. Má příjemné vybavení, ale není to přímo můj vkus, to tedy ne.

Uculila jsem se, potěšilo mě, že mi Ellie tak věří. Díky, to je milé. S tou budoucností... napadlo mě něco podobného, aspoň pokud jde o to vracení se. Ostatně je to dost možné, nevíme, jak přesně funguje brána. Kdysi jsem někde četla, že může fungovat i jako stroj času, když se v její blízkosti objeví solární erupce - a to byl rozhodně náš případ, Insignia vletěla přímo do hvězdy. Je docela možné, že jsme se nepřesunuli jen v místě, ale i v čase. Ale kdybych měla tipovat, spíš bych řekla, že do minulosti. Celé je to tu takové... nevím, zastaralejší. A v paměti Destiny není ani zmínka o Berenice a dalších. Chci říct... to se těžko popisuje, ale Destiny se mnou nějak sdílí svoje vědomí. Samozřejmě ne všechno, to by mi asi rupla hlava, musí toho vědět strašně moc.

Počúvala som ju a kusala som do slamky. "Minulosti? Oooh!" Neviem prečo ale nejako ma to zaujalo. "Možno... knižnica... mohli by sme tam nájsť nejaké záznamy... o tom v akom roku sme..." Kusla som si do pery. Rukou som si prehrábla vlasy. Na hlave mi začali rásť uši ale hneď to prešlo.
Na stoje sa objavil nový hrnček z kakaom a vedľa neho sa objavil nejaký čokoládový koláč ktorý som hneď zjedla. Mala som hlad, veľký hlad.

Přiběhl jsem do jídelny a rozevřel jsem dveře. Vypadala stejně jako když jsem tu byl naposled. Ale přesto tu bylo něco jiného. Sakra už mám hlad doufám že Destiny vaří stále tak dobře jako předtím... pomyslím si s úsměvem.

Ale pak otočím hlavu ke stolu. Vidím tam Em a...Ell?
Ell? Jsi to ty? řeknu překvapeně a zalije mě radost. Tak Ell se dostala taky z Insignie... Můžeme Insignii děkovat...v poslední své chvíli se o nás všechny naposledy postarala... pomyslím si a vydám se pomalu ke stolu, na jídlo teď nemám ani moc pomyšlení.

Zdvihla som hlavu a pozrela som sa na Kaeho. Kratšie... vlasy... ale vonia rovnako... Prudko som sa zdvihla zo stoličky na ktorej som sedela a vrhla som sa Kaemu okolo krku. Pevne som ho objala. "Kae!" Jemne som zvýšila hlas. Chcela som sa ho spýtať ako sa má, ako sa sem dostal, prečo má kratšie vlasy ale v ten moment to proste nešlo. Bola som šťastná že vidím ďalšiu známu tvár. Hlad neprechádzal ale... ja som bola šťastná.

((C'mon, popisy místností tu nejsou pro srandu, tak je prosím čtěte. Jídlo se nezjevuje na stole, chodí se pro něj k okénku))

Pokývala jsem na Kaeho. Byla jsem ráda, že se tu tak pěkně scházíme. Potřebovala jsem jim sdělit pár věcí.

To by mohlo přinést nějaké výsledky, reagovala jsem na Ellin nápad s knihovnou. Ale máme teď důležitější starosti než tohle, obávám se. Zatím to ještě není tolik vidět, ale ubývají nám zásoby. Obávám se, že v brzké době, pokud ten problém nevyřešíme, budeme mít problémy, oznámila jsem všem přítomným.

Je tu jistá naděje, blížíme se k planetě, která by mohla být obyvatelná. Říkám mohla, zatím to nemám ověřené a i kdybych měla, nebudeme vědět, co nás tam může čekat. Musím říct, že z toho nápadu nejsem nadšená, ale nevidím jinou možnost.

Je nás jenom pár kousků, což není ideální. Ale nemůžeme čekat, až a jestli se vrátí někdo další z původních posádek. Budeme muset pracovat s tím, co máme. Já půjdu, o tom není sporu. Tak jednoho, dva lidi bych vzala sebou. Ale někdo tu bude muset zůstat s nováčky, nenechám Destiny samotnou, kdoví co by se mohlo stát, přednesla jsem, co jsem zatím měla vymyšlené, pokud šlo o nějaký plán.

Když ke mě Ell přiběhla taky jsem jí objal. Ani nevíš jak rád tě vidím...bál jsem se že jsi tam zůstala... řekl jsem jí. A stále jí objímal. Jako bych se bál aby nezmizela.

Už je nás tu hodně vypadá to že je přeci jen naděje že to zvládneme. Akorát teď už je na nás služebně starších abychom služebně mladším...Doufám že to zvládnu... pomyslím si. A pak se otočím k Em. Pokud mě tu nechceš nechat rád s tebou vyrazím pro zásoby. Myslím že bych tam mohl být použitelnější než tady... řeknu jí s úsměvem.

"Ja chcem ísť tiež!" Poviem hneď. "Budem nápomocná, sľubujem! Budem sa snažiť ovládať, a zvládnem to... chcem pomôcť..." Pomaly pustím Kaeho a otočím sa k eM. Pozorne sledujem čo povie. "Ale... pochopím ak ma tu necháte... " Poviem do ticha.

Díky. Oběma, usmála jsem se. Ještě to promyslím. A teď mě omluvte, potřebuju chvilku uvažovat, zvedla jsem se od stolu, odnesla svůj hrnek do okénka a šla se nadýchat trochy čerstvého vzduchu.

(přesun)

V pořádku.. řeknu Em s úsměvem a dojdu si k okénku. Destiny, prosím velkej šálek čaje a něco dobrého k jídlu...nechám se překvapit... řeknu s úsměvem a předemnou se objeví velký šálek čaje a talíř rizota. Poté si sednu ke stolu a otočím se s úsměvem na Ell. Tak co? Jak jsi se tu vlastně objevila? A jak se máš?

Odniesla som kakao a tanierik zo zvyškami koláča k okienku a poprosila som potichu o veľkú porciu číny a čaju. Hneď ako som ju dostala, odbehla som ku Kaemu a začala som mu odpovedať na otázky. "Dostala som sa sem um... cez bránu, vyhodila ma sem. Divné je že ma stále bolí hlava a no... som zvedavá ako je na tom ošetrovňa... a ako sa mám? Hmm, celkom fajn! čo ty?" Usmiala som sa a pustila som sa do jedla.

Pustil jsem se do jídla. Bylo to znamenité jako vždy. Díky Destiny, je to výborné... řeknu jí v duchu a napiji se čaje a zase se pustím do rizota.

A já docela dobře....teď lépe když vím že jsi tu taky... řeknu Ell s úšklebkem a pak dodám. A oštřovna prý už sama neléčí...

Došel jsem k okénku, zamyslel jsem se a...
Jeden hovězí steak s volským okem a listový špenát. Prosím.
Když se jídlo objevilo byl jsem dost překvapený.
Ale co, vždyť sem uvnitř programu, tak proč ne. A navíc ten zážech před chvílí...
Sedl jsem si sám ke stolu. Kývl jsem na muže kousek ode mne a pustil se do jídla.
Ze začátku jsem do toho rýpal, ale když jsem ochutnal...ani nevím jak rychle to zmizelo z talíře.
Vím, že je to neslušné ale poslouchal jsem rozhovor holek. Mám nad čím uvažovat.
Když přišel chlápek s mečem(jak se to jen jmenoval??), došel jsem si pro nášup. Tentokrát si dám něco obyčejného.
Špagety s masovýma koulema a černý kafe k tomu. Prosím.
Zdá se, že tahle loď není špatnej kuchař.
Dojedl jsem, vypil kafe. Došel s talířema a hrnkem k oknu, vše vrátil. Objednal si:
Velký kafe sebou. Prosím. Děkuji.
Otočil jsem se na odchod. Ještě ale jedna zastávka.
Zastavil jsem se u stolu dívky, kterou oslovovali Ella, seděla s...s...s...sakra jak je to jeho jméno!
Zdravím, napadlo mě, jelikož tady nikoho neznám, jestli by jste si se mnou někde nesedli a nepopovídali si se mnou?? Tak nějak o všem, ale především o vás. Takové seznamovací sezení. Rád bych, ale aby tam byly všichni, nechtěl bych vás nahánět po celé této lodi. Je dost rozlehlá a já nemám ani mapu.
Na mě to bylo hodně vět, ale snažil jsem se o příjemný úsměv.
Ale teď mne omluvte, jdu se porozhlédnout po nějaké posteli. Zdá se, že jsem ještě nenačerpal všechny síly.
Musím hlavně přemýšlet o své situaci.
Vykročil jsem ven.

(přesun)

Keď som vošla dovnútra, pochopila som, prečo Cherryl nedočkavo prešlapovala na mieste a čakala, kým otvorím dvere. Na tvári sa mi hneď usadil široký úsmev.

"Ell? Kae? Už som myslela, že... Bože, tak vás rada vidím!" Rýchlo som si k nim prešla. Mala som chuť od šťastia napodobniť Cherryl, ktorá okolo nich nadšene poskakovala. Nevedela, ku ktorému skočiť prv, ale ovládla som sa a každého krátko, ale silno, objala.

Pozorne som počúvala čo neznámy človek povedal a rýchlo som prikývla. "Uhmm... súhlasím..." Povedala som tichým hlasom a pousmiala som sa. Hneď ako som dojedla, odniesla som to k okienku a odtiaľ som si vzala ešte kakao o ktoré som si zažiadala.
Potichu som pila a spracovávala som to čo som sa všetko dozvedela. Zrazu som zacítila známu vôňu. "M-momo...? A Cherryl?!" usmiala som sa a keď ma Momo objala, oplatila som jej to tiež.

Cestou jsem pozoroval, jak mě doktor obvázal.
Dost slušná práce.
Vešel jsem do jídelny a nevěřil jsem vlastním očím.
What the...
Byli tu ti stejní lidé, od té doby co jsem odešel. Plus teda jedna na víc.
Buď odešli a zase se vrátily nebo...
Nechtěl jsem vypadat jako podivín. Trochu jsem sklonil hlavu na pozdrav. Přišel jsem k okýnku.
Čínský smažený nudle s vepřovými kousky a pálivější omáčkou a k tomu velký černý kafe, vše sebou. Děkuji.
Když jsem dostal svoji objednávku, vzal jsem si hůlky a hned jsem zamířil do kajut.
Při odchodu jsem se usmíval z úst do úst. Možná to ode mne vypadalo divně, protože to vůbec nedělám.

(přesun)

Keď sme sa zvítali, zašla som si k okienku, vypýtala si jedlo a znova si k nim prisadla. Pustila som sa do pokrmu. Cherryl sa už tiež upokojila, ale stále sa dožadovala pozornosti, najmä Ellinej.

"Hm, vrátil sa ešte niekto?" spýtala som sa, "Nejak strácam prehľad, v poslednom čase stále len spím." Dodala som nespokojne.

Medzičasom do jedálne prišiel ďalš nováčik, ako som usúdila. Nepoznala som ho. Kývla som na pozdrav.
Odteraz už žiadne vyspávanie! nakázala som si v duchu, Cherryl neotravuj už toľko. Smutne na mňa pozrela, ale prestala.

Zdravíčko vespolek, zahlaholila jsem mezi dveřmi, když jsem vstoupila do jídelny, kde - jak jsem očekávala - bude nejspíše největší část posádky. Hned jsem shledala, že se nepletu, bylo jich tu hned několik. Dejte jim třeba padesát společenských místností, stejně je nakonec vždycky najdete všechny v jídelně, pousmála jsem se sama pro sebe.

Celá rozrušená jsem se hned stavila u okénka pro kafe a dvě koblihy a cestou ke stolu jsem si zamyšleně pobrukovala.

(Prepáčte že som sa neozvala ale moje retardované pripojenie na internet ma raz zabije xD )

"Nie, vrátila som sa len ja..." Povedala som jej a malinkú Cherryl som pohladkala po hlávke. Bola by som radšej ak by sa vrátil niekto iný... aaah, sebaľútosť je tu, musím ísť niekde do ticha... Pomaličky som sa zdvihla od stola a povedala som. "Idem si ľahnúť okay...? Nejako ma umm.. bolí hlava.." Pousmiala som sa a odkráčala som preč.
(Presun)

Taky jsem Momo objal. Taky tě rád vidím... řeknu jí s úsměvem a pak otočím hlavu na Cherryl. A tebe samozřejmě taky... dodám s úsměvem.

Začínáme se tu scházet...To je jedině dobře...ale co Matt? Kapitán? a ostatní? Doufám že jsou v pořádku... pomyslím si a zvednu se od stolu.

Omluvte mě... řeknu s úsměvem a pak jim mávnu na pozdrav a opustím jídelnu.

(přesun)