Společenská místnost

Zastavila som sa pred dverami do spoločenskej miestnosti. Toho alebo to, čo som prenasledovala, som stratila z dohľadu.

Po ceste som nikoho nestretla a už som nemala síl utekať ďalej. Otvorila som preto dvere, rozhliadla sa a usadila sa do kresla pri krbe.

Nikde nikto. Čo sa preboha stalo? Mala som chuť plakať, ale nedovolila som si to.

Zahľadela som sa do plameňov a pri tom nervózne hladkala Cherryl. Pripomínalo mi to moju kajutu na Insignii. Upokojovalo ma to.

Poutierala som si slzy, ktoré aj napriek úpornej snahe zhliadli svetlo sveta, a poriadne sa zhlboka nadýchla. Niekto tu predsa musí byť!

Prudko som vstala, vyletela z miestnosti a pokračovala v behu.

(presun)

Nakoukla jsem do společenské místnosti. Alespoň to tak vypadalo, ačkoli jsem si nebyla jistá. To vypadala vždycky takhle? napadlo mě. Měla jsem pořád pocit, že je něco jinak. Pomalu jsem přešla k místní knihovničce a přejela prsty po hřebech několika knih. Zavonělo to papírem. Pohladila jsem krbovou římsu. Žádný prach. Otočila jsem se a spatřila nevelké černé křídlo. Usmála jsem se.

Klavír mi vždycky udělal dobře. V podstatě jakákoli poklidná hudba. Posadila jsem se na stoličku - byla trochu nízko, tak jsem ji vyšroubovala nahoru. Stiskla jsem klávesu. To nesmírné ticho, které se tak rozlézalo do všech koutů Destiny, bylo to tam, prořízl ho jediný čistý tón a hned po něm následovaly další. Byla to moje sonáta pro Destiny, ta, kterou jsem mnoho měsíců zpátky složila a hrála je právě na tadyto křídlo, pro svůj nový domov, loď, která mě přijala pod svá křídla a dala mi život, o jakém jsem do té doby jen snila. Její příjemné tóny pomalu, ale jistě přeměňovali tu nejistotu ve mně v klid, v určité uvolnění a otevření mysli čemukoli, co mělo přijít. Měla jsem strach, ale ta hudba jako by ho nějak tišila, hladila na duši a Destiny se to zřejmě líbilo. Jako bych ucítila neviditelnou ruku na svém rameni. "Hraj dál", uslyšela jsem jakýsi bezhlasý povzdech, ne nepodobný "hlasu" Insignie, který mě beze slov vyzýval k rychlému odchodu. Nepřemýšla jsem nad tím, jen jsem se usmála a zvedla oči kamsi ke stropu, zatímco jsem pořád hrála svou sonátu. Vzpomínáš si, viď... pokývala jsem hlavou a věděla, že mám pravdu. Destiny na mě nezapomněla.

Jakmile jsem dohrála na klavír, na lodi zase nastalo ticho a v mé hlavě zmatek. Snažila jsem se utřídit si, co vím. Na Insignii vyvstal chaos. Donutila mě odejít, abych si zachránila život, když mířila přímo do velkého ohnivého obra. Znamená to, že tam její cesta skončila? Ale proč to? Proč vypnula štít? Nebo by ji nebyl ochránil před tak velkým žárem?

Musela jsem myslet na to, co by takový žár udělal se mnou. Usoudila jsem ale, že na něco takového by moje schopnost byla hodně krátká.

Proč ale vůbec ten směr? Kdo Insignii nasměroval do slunce? Nebo to bylo právě tím, že ji nikdo neotočil, když se před ní vyskytlo?

Měla jsem v tom všem zmatek. Předně jsem neměla příliš detailní povědomí o tom, jak se vlastně taková loď řídí, takže dělat nějaké závěry nebo už jen formulovat teorie pro mě bylo dost obtížné. Myslela jsem na Eseratha. Vzpomněla jsem si, v jakém stavu jsem ho našla po našem návratu z nevalně dopadnuvší mise na ztroskotané lodi Aethera. Byl zničený. Zlomený vědomím, že nás všechny vystavil tak obrovskému riziku a že jen zázrak nám všem zachránil životy. Mohla právě kapitánova deprese a nedostatek sebedůvěry hrát roli ve smrti Insignie? Nechtělo se mi tomu věřit. Nechtělo se mi věřit, že by se z toho kapitán nedokázal vyhrabat. Že by to s ním loď tak brzo vzdala. Že by spáchala sebevraždu.

Znovu mě zachvátila panika. Roztřeseně jsem se zvedla od klavíru a vypotácela se z místnosti. S představou, že bych byla jediná přeživší, že bych zůstala úplně sama, jsem se nedokázala smířit. Stáhlo se mi hrdlo a bylo mi z toho všelijak. Rozhodla jsem se hledat dál. Co budu proboha dělat sama na lodi?

(přesun)

Po přenocování na jedné z chodeb tohoto objektu či co to je,jsem se dostal do této místnost,stojím na jejím prahu a hlavou víří myšlenky Dobře...a tohle ja zas co?....Tady ufouni jako odpočívájí..a hrají šipky ne?...Absurdní pronesu v duchu a vejdu.

Procházím se,zkoumám,zastavím se u knihovny a zkoumám hřbety knih Samá klasika,romány...ufouni čtou snad čtou Hamleta nebo Vojnu a mír? prsty přejíždím po oněch knihách,nakonec po jedné z nich sáhnu,vybral jsem si Stendhala a jeho známý román Červený a černý,společně s ním usednu do křesla pod lampu,začtu se a nemyslím na to kde,proč jsem se tu vzal Asi existuje důvod proč tu jsem a když ne tak je mi to jedno

Spal jsem a četl jsem,spal,četl,spal,četl....čas se vlekl jako hlemýžď po rozpálené okresce v zapadlém kraji kde lišky dávají dobrou noc.
Ufouni pořád nikde....ani vyšetřit mě nechtějí...i když sondu do konečníku bych nepřál nikomu... zaobírám se výmysly ve své mysli.

Ačkoliv bych ještě rád seděl v této útulné místnosti je třeba se nasytit,napojit vodou....marně vzpomínám zda-li jsem nezahlédl nějakou místnost k tomu určenou.
Nu což..po vzoru dávných objevitelů.Vzhůru do neznáma! pronesu v hlavě a vypravím se do chodeb.

/přesun/

Nakoukla jsem do společenské místnosti. Nikdo tady. Tím líp. Dostala jsem chuť na trochu hudby. Usadila jsem se ke klavíru, stolička byla nastavená na mou výšku, ještě od posledně. Položila jsem prsty na klaviaturu a začala hrát.

Skladba

Když jsem dohrála, seděla jsem chvilku jen tak v tichu. Byla tu tma a jaksi nevlídno. Pohlédla jsem ke krbu a v něm vzplál oheň. Lepší, usmála jsem se a přesunula se blíž. Sedla jsem si docela až k ohni a napřáhla k němu ruce, abych si je trochu ohřála. Pyromane... ozvalo se v mojí hlavě posměšně a já se tomu musela zasmát.

Uplynulo hodně času, zatímco jsem zírala do plamenů. Dostala jsem trochu hlad, ale napadlo mě, že v poslední době pořád jen jím a spím a že bych si to jídlo měla nějak zasloužit. Ostatně Destiny se taky nadře, než mi ho poskytne, tak proč bych to já měla mít jednodušší? Rozhodla jsem se zaskočit opět do tréninkové místnosti a trochu potrápit tělo, než se půjdu zase cpát.

(přesun)

Pomaličky som vošla do miestnosti, od krbu sálalo teplo a celá miestnosť sa zdala byť príjemná. Mňa však zaujal klavír ktorý bol asi najkrajší predmet v celej miestnosti.

Pomaly som k nemu prešla a položila som pohár kakaa na stolík vedľa. Prišlo mi ľúto, dostala som taký hrozne smutný pocit že som ani nevedela čo mám presne robiť. Spomenula som si na mamu ako do mňa stále rýpala aby som sa naučila klavír. 'Si moja dcéra! Nesklam ma!' To boli vety ktoré mi stále opakovala. Ale ľúbila som ju a stále ju ľúbim. Veď je to mama.

To ale neznamená že pre otca nemám tiež lásku. Otec bol, občas, trošičku ťažší oriešok než mama ale... bol to človek ktorý ma naučil čítať. A za to mu vďačím veľa.
Ani som nevedela ako, položila som ruky na klávesy a začala som hrať.

Spoiler:

No ne, muzikantka, usmál jsem se mezi dveřmi. Sorry, že tě stalkuju, vysvětloval jsem omluvně, ale nějak tu nemám co dělat. Přejel jsem očima knihovničku - tuhle loď asi vybavovala banda knihomolů - a svezl se do jednoho z křesílek. Ruce jsem si založil za hlavu a nohy si položil na konferenční stolek, opatrně přes roh, abych neměl boty na stole. Mám rád pohodlí, ale nejsem dobytek bez vychování.

Keď som začula hlas od dverí, trhlo so mnou. Kyah! Zajačala som keď som odskočila od kláves a pristála som na pevnej zemi. Zaťala som zuby aby som nezanadávala a zdvihla som pohľad. No nie, Billie? Zapozerala som sa naňho a pomaly som sa zdvihla. Nessun problema... To vôbec nevadí... a no nedivím sa ti už ani ja neviem čo zo sebou... Prešla som si rukou vo vlasoch. Pomaly som prešla smerom k nemu a prisulnula som si bližšie kreslo do ktorého som si sadla. Hmm, práve teraz mi došlo... že o tebe toho veľmi vela neviem... povieš mi niečo o sebe? Chcela som nejak začať konverzáciu pretože sa viditeľne nudil. Hmm, kto vie či som začala dobre.

Šmarja. Klídek, trhnul jsem sebou, když po mně Ella málem skočila, a nohy mi spadly ze stolku. Pomyslel jsem si, že ta holka za sebou asi musí mít ošklivý věci, když je takhle nervní.

Eh, o mně? Nevim, co by tě zajímalo, zrudnul jsem trochu a propletl prsty na kolenou. Vždycky jsem byl hrozně nervózní, když se někdo chtěl bavit o mně. Obzvlášť když to byla holka.

Pocházím ze Skotska, z Hawicku. Dovecote street, usmál jsem se. Když už jsem se pouštěl do nějakých popisů, vždycky ze mě zbytečně lezly detaily. Jeden z důvodů, proč jsem byl radši, když jsem se tomuhle typu rozhovorů vyhnul.

Máma dělá v administrativě. Táta má gay klub v Glasgow. Sakra, tohle jsem asi neměl řikat. Měli jsme fajn vztahy, ale chtělo to změnu, tak jsem jel po střední do Cardiffu za kámošem, šli jsme spolu na vejšku. Dalo se to. Našel jsem si tam práci a nový lidi... docela pohodička. No, ale vejš to v tom studiu už asi nedotáhnu, odlehčil jsem to s úsměvem. Co ty? pokusil jsem se otočit konverzaci jiným směrem.

Pozorne som počúvala a natiahla som sa pre kakao ktoré som pomaly pila. Takže škót? Nevyzeráš... Uškrnula som sa. Ťuťo, myslím že sa nám raz podarí vrátiť na zem a ty to v štúdiu dotiahneš ďaleko... Usmiala som sa a znovu som sa napila kakaa.

Ja som z Talianska, zo Syrakúz.... Povzdychla som si. Matka... matka je učiteľka na základnej škole. Otec je pekár. Vzťahy.... vzťah som mala dobrý z oboma ale... no uhm... Kusla som si do pery.

Matka... stále niečo požadovala. 'Musíš vedieť viac než ostatný.Musíš sa snažiť viac než ostatný! Prečo si nedostala 100 percent ale len 98?'" Napodobnila som starý, rozmrzelý hlas. Každý si myslí že ak máš rodičov učiteľov, tak je to pre teba ľahšie... ale nie je to tak. Otec chcel aby som kráčala v jeho šlapajách. Matka zas... aby som odišla zo Syrakúz a aby som začala profesionálne hrať niekde v orchestroch...

Položila som pohár na stolík a pritiahla som si nohy k sebe. Už kvôli tomu som... nemala veľa priateľov... nemali ma radi lebo si mysleli že som mala protekciu... občas som tiež... prestala rozprávať lebo som sa bála niečo povedať... na strednej sa to ale zmenilo no... dostala som sa sem... ale tu to tiež nie je zlé a ľudia si na mňa zvykli a nebojím sa povedať že som si tu našla priateľov. Pomohli mi ovládnuť moje schopnosti ale aj tak mám strach že sa raz zmením na zviera a nebudem sa môcť premeniť späť... nebojím sa žeby som im ublížila pretože sa ovládať viem ale... bojím sa že byť zvieraťom je ľahšie než byť človekom... Potom som sa zastavila.
Nervózne som si prehrábla vlasy. Prepáč asi som toho na teba vybalila príliš... Kusla som si do pery. Asi som nemala začať túto tému...

Hawick není zase tak hluboko ve Skotsku, a navíc naši jsou původně z Californie, takže tak, vysvětloval jsem svou zmatenou historii původu. Většina lidí mě tipovala na rodilého angličana, někteří postřehli i americký přízvuk, málokdo by mě odhadoval na Skota a já se tak vlastně taky necítil.

Jo, to tak bývá, usmál jsem se na to, jak předváděla svou matku. Naši ode mě nic velkého nečekali, nijak mě neshazovali, ale ani nepočítali s tím, že bych se v životě nějak zvlášť proslavil, prostě taková normálka, ale vím, že většina lidí to tak nemá. Spousta mých kámošů bojovala s tím, že jejich rodiče po nich chtěli šílené věci. Měl jsem kámoše, Steva, jehož táta byl doktor, a když jsme se Stevem šli na hudebně založenou vejšku a založili kapelu, měl dost velké problémy to skousnout, uchechtl jsem se.

Na to s tím zvířetem jsem nevěděl, co říct. No, říkáš, že tu máš přátele. Tak to je asi hlavní, že na to nejsi sama, ne? snažil jsem se ji povzbudit. V pohodě, já rád poslouchám, dodal jsem, aby se nebála mluvit. Nepřišlo mi to zatím nijak přehnaně důvěrné nebo tak něco.

Hmm... takže Califormia? Kvôli tomu si mi ku škótom nesedel... Usmiala som sa. Chcelo by to ďalšie kakao... Pomyslela som si hneď ako som sa spokojne natiahla v kresle.
Keď som vyhlásila že nechcem ísť na umeleckú tak mama skoro vyletela z kože... ale bola sranda vidieť ju ako mení farby. Vyzerala ako svetielka na vianočnom stromčeku... Zasmiala som sa nad spomienkou ako červenovlasá žena funí a nadáva.
A mám menšiu otázku... nepokročil si nejak z tvojou schopnosťou? Mimochodom, prepáč že som tak vyskočila keď si tu prišiel ale... bola som tak zažraná do piána že som si neuvedomila že tu niekto ešte je... Začala som sa hrať zo svojimi vlasmi.

Opíral jsem se do křesla a pobaveně poslouchal. Zatím nic, pokrčil jsem rameny, když se zeptala na schopnost. Třeba mě to mine a žádnou schopnost mít nebudu, zažertoval jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli bych nebyl radši, kdybych mohl zůstat tak, jak jsem.

To je v pohodě, zvykám si, že je tu všechno jiný, zvyknu si i na to, že po mně někdo skáče, zasmál jsem se.

Usmiala som sa. To pochybujem... hmm, ale kto vie.... možno... Zívla som si a natiahla som sa na kresle. Fuu, už štyri či päť nocí bez spánku! Môj nový rekord...!
Povedala som len tak do vetra a prešla som si rukou vo vlasoch.
Počuj, nemáš hlad? Spýtala som sa Billieho a zapozerala som sa naňho.

Bez spánku? Proč? Nepohodlná postel? podivil jsem se. Pak mě napadlo, že to možná bude souviset s její schopností.

A víš, že docela jo? Něco bych pojedl, usmál jsem se a přejel si rukou po břiše. Když jsem nad tím přemýšlel, moje poslední jídlo byla snídaně, rohlík se salámem, co sice chutnal dobře, ale nebylo to zrovna nejsytější. Zapřemýšlel jsem. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem ten rohlík žvýkal. Věděl jsem, že jsem mezitím usnul, ale stejně. Bylo to spíš jako několik dní než pár hodin.

( )

Skôr starosti... na tej misií sú totiž už dlho, nemám z toho dobrý pocit... Pomaličky som sa zdvihla z kresla a presunula som ho na miesto. Potom som vzala prázdny hrnček z kakaom a snažila som sa z neho ešte vytriasť nejaký zbytok jeho obsahu, žiaľ márne. Nafúkla som sa a vyzeralo to tak akoby som sa urazila na pohár v ruke. Pre Billieho to asi vyzeralo maximálne divne.

Hmm, mám pocit akoby som strácala pojem o čase... ale všetko je tu zatiaľ také aké by malo byť... Zamyslela som sa. Žeby som ti teraz pri jedle ukázala ďalšiu nevýhodu mojej schopnosti? Chceš ju vidieť? Šibalsky som sa usmiala a snažila som sa aby nevidel v mojich očiach veselé ohníčky. Ha! Možno si teraz bude myslieť že zhltnem nejaký gigantický kus mäsa! Ha! Bude sranda sledovať jeho reakcie! Smiala som sa v duchu a smerovala som k dverám. Potom som ho pri nich trochu počkala a zmizla som do jedálne.

(presun )

Hm... vy nemáte něco jako komunikátor? Abyste věděli, co s nimi je? přemítal jsem a pak jsem pobaveně sledoval, jak Ella třese s hrnkem, jako by doufala, že z něj něco vypadne. Ti lidi tady... jsou prostě... vážně zvláštní, pomyslel jsem si s úsměvem na rtech.

Eh, no já nevím... reagoval jsem na dotaz, opravdu jsem si nebyl jistý, co má na mysli a jestli to chci vidět. Ale jelikož se Ella mrštně zvedla a směřovala zřejmě do jídelny, vzal jsem to jako že asi nemám moc na vybranou, a šel jsem za ní.

(přesun)