Tréninková místnost

Ještě před snídaní jsem si chtěla zkontrolovat jednu věc, a sice tréninkovou místnost. Jak mi došlo předchozího dne, nevěděla jsem vlastně, jestli ji ještě máme - a kdybychom neměli, to by nebylo úplně příjemné. Lidi potřebujou mít kde trénovat.

Naštěstí jsem ji našla, přesně tam, kde bývala, jen teď se mi zdála mnohem větší, ale možná to bylo těmi vysokými stropy.

Celá vypadala jako ohromný půdní sál obložený dřevem, což mě dost znervóznilo. Klekla jsem si a pohladila prsty podlahu. Dřevo... no to je v háji, povzdechla jsem si.

Odložila jsem svetr, odhodila ho u okna a všimla si, že tu stojí gramofon. Gramofon, něco tak strašně obyčejného a všedního uprostřed tady toho všeho. Přidřepla jsem si ke skříňce, na níž stál. Byla plná starých dobrých vinylových desek - cédéčka už by asi byla přece jenom trochu moc - a některé z nich byly nadepsány jmény kapel, které jsem znala. Ovšem zrak mi padl na desku nadepsanou slovy "Meditace". To mi přišlo víc než vhodné, a tak jsem desku opatrně vyjmula z obalu a položila na správné místo. Stačilo jen položit jehlu a místnost pomalu začala naplňovat třpytivě hutná hudba tibetských mís a zvonků, do nichž jemně hučel vítr, prohánějící se listovím a šumějícím v trávě, která bůhvíkde roste, jestli vůbec ještě.

Postavila jsem se čelem k oknu a začala se protahovat.

Cvičení mě bavilo a dávalo mi slušně zabrat, protože už jsem dlouho nic takového nedělala. Tělo jsem měla celé zlenivělé, ale po hodince jógy, pseudotance a protahování svalů na posilovacích strojích jsem se cítila správně zmučeně. Lehla jsem si na zem na bok a zvedala vždy jednu nohu ke stropu, abych se ještě na závěr protáhla. Pak jsem se odplazila k oknu a tam jsem si sedla, unavená a spokojená.

Po chvíli odpočinku jsem usoudila, že fyzický trénink není všechno a postavila se doprostřed místnosti tak, abych stála co nejdál od všeho dřevěného. Znervózňovala mě tedy ještě dřevěná plovoucí podlaha pod nohama, v duchu jsem za to Destiny nadávala. Co je to sakra za stupidní nápad, udělat to tu všechno ze dřeva. To je jako vtip nebo co? rozčilovala jsem se. Destiny na to zareagovala zcela v klidu. V mé hlavě se najednou rozprostřelo ticho a celé tělo mi zaplavil pocit nepopsatelné pohody. A tak... špitla jsem najednou v záchvatu prozření a přiblížila ruku k podlaze. Než se dotkla jejího povrchu, začala mě celá brnět, rozsvítila se jako pochodeň a stejně tak vzplála. Zprvu trochu nejistě, ale pak už rozhodně, jsem pohladila zem ohnivou rukou. Nic se nedělo. Oheň nezanechával žádné stopy, dokonce i když jsem zesílila jeho intenzitu a žár, podlaha pod ním zůstávala skvostně bledá, jako by ji chránil neviditelný povlak nějakého superlaku. Mrško šikovná... že to neřekneš rovnou, pomyslela jsem si pobaveně.

Teď když jsem pochopila, že navzdory té dřevěné vizáži je všechno tady nehořlavé, nemusela jsem se bát, že způsobím nějaké škody. Chvilku jsem postávala na místě, zdánlivě jsem nic nedělala, ale ve skutečnosti jsem se soustředila. Sbírala jsem veškeré své tělesné teplo a snažila se rozdmýchat žár, co poháněl mou schopnost. Cítila jsem, jak mi stoupá teplota a překračuje meze té normální, lidské. Tělem mi probíhaly vibrace, jak se připravovalo ke změnám. Zpod kůže se mi začalo drát světlo, následované drobnými plamínky, jako když praská povrch země, aby se z jejího vnitřku vylila žhnoucí láva. Drtila jsem zuby vzduch, jak mě to bolelo, doslova mě to trhalo na kusy, ale naštěstí to trvalo jen nepatrnou chvilku. Všechna bolest zmizela, když mé fyzické tělo nahradil výbuch plamenů a namísto mě stála uprostřed místnosti plamenná bytost, kolem níž se to jen točilo kotouči ohně.

Jakkoli nepříjemná byla proměna jako taková, od toho momentu, kdy moje tělo zmizelo, jsem si nevýslovně užívala každou vteřinu. Má mysl byla jaksi zamlžená, vnímala jsem najednou docela jiným způsobem. Když jsem se snažila dívat kolem sebe, viděla jsem jiné věci než normálně, a taky jsem třeba nemusela dýchat, alespoň tedy ne nosem, protože najednou žádný nos nebyl. Namísto toho jsem přijímala kyslík celým povrchem svého nového těla a ještě nikdy jsem se necítila víc naživu. Příjemně to šimralo a brnělo a s každým takovým nádechem se mi chtělo poskočit a cítila jsem víc a víc energie.

Zkusila jsem se pohnout - něco, co jsem zatím moc nezkoušela. Bylo to obzvlášť divné, neměla jsem nohy. Moje mysl se ale snažila přizpůsobit se té divné situaci právě tím, že něco jako nohy tam dole vytvářela. Takže jsem pohnula levou, pak pravou, šlo to překvapivě lehce a navíc jsem věděla, že jimi vůbec hýbat nemusím, že se dokážu přemístit i bez nich. Byla jsem zvědavá a chtělo se mi už zase pokoušet svoje schopnosti. Napadlo mě zkusit změnit tvar. Nepotřebuji-li nohy, není třeba ani rukou, hlavy, ničeho. Jaké to asi je, ztratit formu, na níž je člověk zvyklý? Stát se třeba... třeba koulí? zauvažovala jsem a vší silou se pokusila změnit, co jsem. Má lidská mysl s tím ale bojovala, nebyla zvyklá na takový druh uvažování a neuměla si to představit. Můj tvar se měnil, ale jako bych natahovala sval, který nebyl na takové zacházení zvyklý, pořád mě to vracelo do lidských obrysů.

Když jsem na ni nemohla tudy, zkusila jsem to jinudy. Jsem oheň. Nemám tělo. Na ničem nestojím. Nemusím tedy stát u země. Když budu chtít, mohla bych se odlepit. Mohla bych létat... uvažovala jsem velice stroze, protože tahle mysl nebyla zatím schopná hlubších myšlenek. Dívala jsem se na svoje "nohy". Dva vlnící se plameny přilepené k zemi. Zkusila jsem to změnit, odtrhnout je. Vznést se. Z nějakého důvodu to pro mě bylo nesmírně těžké. Cítila jsem, že někde v mém mozku je nějaká bariéra, kterou je ještě třeba zlomit, než budu moct dělat všechny ty věci, co mě napadají v mých snech. Zatím jako by to všechno byl jen sen, který se nemohl stát skutečností. Létat... nesmysl. Ale proč ne? Koneckonců, o co větší to byl nesmysl než představa, že nejsem člověk, ale neforemný oblak tvořený ohněm? Jaký by to asi byl pocit, kdyby mnou proletěl kámen? bleskla mi hlavou naprosto bláznivá myšlenka.

A pak se to stalo. Začala jsem se cítit divně. Jako bych tu neměla být, nebo alespoň ne takhle. Během chvilky se mi udělalo zle a já cítila, že přetahuju dobu, kdy je bezpečné být v téhle podobě. Ne že bych měla takovou zkušenost, ale nějak vnitřně mi bylo vždycky jasné, že nemohu zůstat ohněm napořád, dřív nebo později si to začne vybírat svou daň a mohlo by to být i velmi nebezpečné.

Sebrala jsem každý kousek soustředění a nasměrovala jej na myšlenku návratu. Přerození zpátky. Jako už dřív, tohle mi dalo mnohem víc zabrat než odhození těla. Teď se prostě muselo nějak stvořit znovu - proces, který jsem zatím nepochopila - a to bylo mnohem náročnější. Věděla jsem ovšem, že se mi to daří, ve chvíli, kdy se mi začal vracet pocit tělesnosti a s ním neuvěřitelná bolest. Jako by mi hořela každá buňka v těle a tentokrát to nebyl ten "dobře" hořlavý pocit. Než jsem se vrátila do své původní podoby, vytrpěla jsem si svoje a pak jsem vztekle mlátila rukou do podlahy, na níž jsem bezvládně ležela. Strašně mě štvalo, že je to tak těžké, a nesnášela jsem bolest, ale byla jsem odhodlaná ji překonat a donutit svou schopnost, aby to zvládla, aby to šlo lépe. Byla jsem přesvědčená, že když tohle budu dělat častěji, schopnost se posílí jako trénované svalstvo a že jednoho dne možná budu schopná proměnit se jako lusknutím prstů, aniž bych přitom pociťovala jakékoli nepohodlí nebo bolest. Věřila jsem, že jednou se to pro mě stane tak snadné jako dýchání, ale to bylo ještě daleko. Ještě tu bylo hodně bolesti, s kterou jsem se musela vypořádat.

Dlouhou dobu jsem ležela na holé podlaze. Zblízka jsem pozorovala její strukturu. Nebylo na ní ani škrábnutí nebo začernalé místo, ale cítila jsem, že je teplá. Vůbec v celé místnosti se oteplilo, protože jsem do jejího prostoru uvolnila spoustu energie. A ta mi teď chyběla. Byla jsem nicméně ráda, že Destiny neztratila schopnost vyrábět pro mě nehořlavé oblečení. Zdálo se mi, že materiál už není na omak tak příjemný jako předtím, ale rozhodně to vydržel, což byl výrazný pokrok od mého prvního "výbuchu", při němž vzalo za své všechno, co jsem měla na sobě. Musela jsem se usmát té vzpomínce, jak se nahá a úplně překvapená plazím pro ručník a doufám, že mě takhle nikdo neuvidí.

Teď už mi bylo nějak jedno, že by mě tu našli ležet. Nebylo ostatně zač se stydět, snad jen za to, že mi tak trvá ovládnout to. Měla jsem pocit, že bych na sebe měla být tvrdší. Ta schopnost umí víc, JÁ mám na víc, a místo abych tím vládla, vládne to mně a kdyby se stalo něco vážného, kdyby moje posádka byla v nebezpečí... nebyla jsem si jistá, že bych je dokázala dostatečně ochránit před vším, co je mohlo potkat.

Což mě přimělo k přemýšlení o naší možné misi na planetu. Budu se muset jít podívat, jestli už senzory zachytily víc informací, přemýšlela jsem, i když díky napojení na Destiny jsem tak nějak věděla, že jsme pořád ještě příliš daleko než abychom to věděli najisto. A bude třeba zvážit, koho vzít sebou, když bude planeta obyvatelná. No, to asi nebude moc těžké rozhodování...

Ztěžka jsem se zvedla ze země a chvilku seděla. Pak jsem se postavila, trochu jsem při tom zavrávorala. Ok, chápu. Postel, přitakala jsem, dobelhala se ke gramofonu, který už dávno dohrál, vypnula ho a čapla svůj svetr. Pak jsem se odebrala do kajuty, abych si odpočinula.

(přesun)

Tréningová miestnosť. Chvíľu som postávala pred jej dverami, nakoniec som ale vošla.
Bola prázdna... a iná.

Pomaly som ju prešla a zvedavo skúmala, čo všetko je tu k dispozícii. Nakoniec som sa však uvelebila na jednu zo žineniek, zhlboka sa nadýchla a zavrela oči.

Cherryl sa zložila predo mňa a nespúšťajúc zo mňa oči ma pozorovala.

Okej, ako to spraviť... Rozhodla som sa pre možnosť vizualizácie. Snáď to bude to pravé.
Predstavila som si seba ako mačku a snažila sa aktivovať techniku. Udržať si predstavu bolo zložitejšie, ako som si myslela. Myseľ mi lietala všade, len nie tam, kde by mala.

Nejaký obrys by tam bol, Cherryline myšlienky moju, už aj tak chabú, koncentráciu odviali kamsi do preč. Tak už ani to.

Nespokojne som zavrčala. Prečo je to také ťažké? Veď predchádzajúca technika si tiež vyžaduje koncentráciu.

Zrejme je rozdiel, keď sa sústredíš na niečo, čo už existuje a na niečo, čo vytváraš.

Ale i tak, podstata je predsa rovnaká!

U teba zrejme nie, zachichotala sa, Skús do toho vložiť emócie, možno ti to pomôže, keďže sa technika aktivuje nechcene na základe emócií. Poradila mi nakoniec.

Znova som si teda začala predstavovať seba ako mačku, respektíve trocha väčšiu mačku-pumu. Nechala som sebou prestupovať trocha tej agresivity, ktorá sa vo mne začínala hromadiť, keďže sa mi nedarilo.

Cherryl mi ani nemusela hovoriť, že stále nie je nič vidieť, cítila som aj sama, že v niečom to nie je ono.

Nespokojne som sa postavila a začala nervózne prechádzať sem a tam. Rozmýšľala som, kde robím chybu.

Poznanie ma praštilo o pár chvíľ neskôr. No jasné... Mimikry, mimeze... ochrana pred predátormi... OCHRANA. Tam je ten problém. Musím nepriateľa buď vystrašiť, alebo sa pred ním zamaskovať, skryť, žiadne predstavy útočenia.

S novým odhodlaním som sa usadila na žinenku. Naladila sa na správnu vlnu techniky a "čarovala".

Gratulujem, je z teba myš! Už ani Cherryline myšlienky ma nevyrušovali, keď som prijala podstatu techniky. Vyskúšala som ďalšieho živočícha.

Mucha, drozd, piskor, slon..., poslušne mi hlásila každú zmenu ilúzie.

Hm, myslíš, že by som to mohla uplatniť aj na niekom inom než sebe? Napadlo mi.
Pokúsila som sa teda vytvoriť ilúziu na blízkom vankúši, ale neúspešne. Asi to funguje len na mňa, pomyslela som si, ale s tou myšlienkou mi napadlo vyskúšať ešte niečo.

Vstala som a podišla k jednému drevenému podpornému stĺpu, objala ho a predstavila som si, že sme... eeeh... žirafa.

Cherryl hlásila úspech. Skúsila som sa pustiť, ale stále som udržiavala ilúziu. Ako som si myslela, stĺp sa zjavil.

Spokojná, že viem, čo od techniky čakať, a že ju už viem ovládať, som sa natiahla na žinenke a chvíľu odpočívala. Potom som prehľadala snáď celú miestnosť, kým som našla švihadlo. Rozhodla som sa totiž zapracovať trocha aj na kondičke. Prehodila som za seba švihadlo a začala som skackať.

Vbehla som do miestnosti ako tornádo a pekne som zo sebou švihla o zem. Hneď som sa ale zdvihla a držala som si nos. "Auu...Dannazione!" Zanadávala som v svojom rodnom jazyku a poobzerala som sa okolo seba. Keď som zistila že je tu aj Momo a Cherryl, usmiala som sa a zamávala som im. "Zlepšuješ kondičku?" Spýtala som sa Momo a dokráčala som k nej.

Přiběhl jsem do místnosti chvíli po Ell. Byla to velká místnost a bylo tu všechno co bylo potřeba. Všimnu si že mimo mě a Ell je tam ještě Momo s Cherryl. Zdravím, koukám že jsme měly všichni stejný nápad.řeknu jim a pak se rozhlédnu po místnosti kam půjdu jako první.

Otočila som sa na Kaeho a potom som sa poobzerala po náradí okolo. Bolo tu všetko. Povšimla som si lano na šplh. Popraskala som si kĺby v rukách a prešla som k nemu. Bolo vyššie než to čo sme mali na Insignii. Vyskočila som a začala som sa šplhať. Mala som pocit akoby mi mala streliť hlava, asi som vyvíjala príliš veľký tlak. Keď to zabolelo príliš tak som sa nevedomky pustila a - dopadla som na rovné nohy. Otočila som sa na prítomných z prekvapeným pohľadom.

Od prekvapenia som aj zabudla skákať, keď sem vtrhla Ell. "Dávaj pozor," povedala som trocha pobavene a aj zadýchane, "Hej, hej, zlepšujem." Odvetila som jej.

O chvíľu sa tu zjavil aj Kae. Pozdravila som ho a odložila švihadlo. Posadila som sa na jeden vankúš, chvíľu som si potrebovala odpočinúť. Zatiaľ som aspoň mohla vymyslieť svoju ďalšiu činnosť.

Ell musíš dávat pozor... řeknu jí se smíchem když spadne z lana naštěstí na obě nohy. Poté se rozhlédnu a vyhlídnu si jedno z hradel. A začnu se přitahovat a přitom povím. Jedno se musí nechat je to tu vypracované...člověk se tu nemůže nudit...

Pousmiala som sa. V tom so mnou trhlo a kľakla som si na zem. Začala som sa cítiť nejako divne. Bolela ma hlava.
Vydýchavala som sa a snažila som sa upokojiť.

Pomalu se přitahuji. Nejdříve celé tělo pak si přitahuji nohy k břichu. Trénuji nějakou dobu. Ale pak se spustím se z bradla když si všimnu že se Ell něco děje. Přijdu k ní. Ell jsi v pořádku? Děje se něco?

Chytím sa za hlavu. Hlad... vôňa... strach, oni.... nemôžem nie... prestaň! Zajačala som a prehla som sa dopredu. Menila som sa. Naťahovala sa mi tvár, ruky a nohy. Plakala som a kričala som. Až keď som zbadala dlhé pazúry a krátke prsty ktoré pokrývala kožušina, pochopila som. Bolo to veľmi bolestivé. Cítila som ako mi praskajú kĺby a naťahujú sa mi kosti. Zvalila som sa nabok a snažila som sa to zastaviť ale nešlo to. Zmenila som sa na levicu. Hladným pohľadom som si prezerala Kaeho a Momo, na Cherryl to nejako neplatilo. Zavŕtala som pazúry do drevenej podlahy a vycerila som tesáky. Chystala som sa zaútočiť.

Tak to bych na tvém místě nedělala, zahrozila jsem ode dveří s plamennou koulí na ruce. Výhružně jsem se na to zvíře dívala a snažila se myslet na to, že "to zvíře" je Ella.

Přišla jsem si zacvičit a tohle tady... no to nám to pěkně začíná.

Zrevala som ešte viac a prikrčila som sa viac k zemi. Nie! To je nesprávne! Dosť! Moje slová boli ignorované. Kútikom oka som sledovala prítomných. Kso, premeň sa! Premeň sa! Opakovala som si v mysli no nepomáhalo to. Namiesto toho ma telo bolelo viac a mala som ešte väčšiu chuť po krvi než predtým. Rozbehla som sa na eM a hneď ako som bola dostatočne blízko, skočila som na ňu a snažila som sa ju zvaliť na zem.

Jakmile jsem viděla Ellu-bestii mířit ke mně, šokovaně jsem se zahalila do štítu z ohně. Promiň, Ellie, promiň... šeptala jsem v duchu a doufala, že nedojde ke zranění. Snad se to zvíře bude ohně bát a prostě se stáhne.

Keď sa očividne s Ellou niečo dialo, vyľakane som pribehla k nej. Vzápätí sa však začala meniť.
Muselo to byť hrozne bolestivé, pretože plakala a kričala. Bezmocne som sa len prizerala a absolútne netušila, ako jej pomôcť. O chvíľu však pomoc nebola potrebná. Pred nami stála kompletne premenená Ella v levicu. A vyzerala, že po nás čo chvíľa skočí.

Cherryl krátko zaštekala, vycerila zuby a zavrčala, akoby jej hovorila, nech sa ovládne.

V tom sa odo dverí ozvala Em a Ella sa po nej rozbehla.

Sakra! zanadávala som v duchu. Ella, oslovila som ju pomocou myšlienok a dúfala, že to bude fungovať, no tak, neblbni, ovládaj sa!

Zrevala som od bolesti a odskočila som. Odtiahla som sa do rohu miestnosti a vrčala som aj naďalej. Ono to bolí Momo, bolí to... nejde to... Fňukala som v mysli. Zamerala som sa na Momo, vrčala som. Zrevala som znova a rozbehla som sa na Momo. Keď som bola dostatočne blízko, zmenila som smer a rozbehla som sa na eM. Jej štít ju ale chránil dobre a tak som znova uskočila preč. Niečo mi hovorilo akoby moje ja cítilo kto z nich sa dokáže brániť najlepšie. V mysli som kričala a chcela som prestať no navonok som len cerila zuby a vrčala som.

No tak Ellie, vzpamatuj se, zařvala jsem na ni vztekle. Tohle nejsi ty, ty bys mi nikdy neublížila, no tak, viď že je to pravda? Nikomu z nás přece nechceš ublížit, přiblížila jsem se pomalu, ale štít jsem nestáhla. Věřila jsem, že Ella mě dobře slyší, ale nemohla jsem si být jistá, jak silná je její zvířecí část. Že bych zrovna toužila po tom, aby mi ukousla hlavu, to se říct nedá.

Klekla jsem si přímo před ní a dívala se jí do očí. Poslouchej mě, musíš to ovládnout. Ovládni to nebo tě po zbytek naší plavby zavřu pod zámek. Nemůžu tě nechat pobíhat po lodi, když se neovládáš, rozumíš mi? promlouvala jsem k ní. Mezitím jsem rukama ostatním naznačovala, ať jdou za mě. Nehodlala jsem nic riskovat. Nejlepší by bylo, kdyby odsud vypadli, ale měla jsem pocit, že k tomu je stejně nepřinutím. A Momo by měla být schopná k ní promluvit, nebo ji dokonce ovládat...? Nebyla jsem si jistá, jak vlastně její schopnosti fungují.

Musíš to nejak prekonať... Snaž sa upokojiť... Snažila som sa jej nejako pomôcť. Vyslala som k nej príjemné emócie a prepojila som ju s mysľou Cherryl, tak aby bola Ell schopná nájsť v jej mysli to, čo potrebuje na ovládnutie levice.

Zatiaľ k nej prešla Em a niečo jej hovorila, nevedela som čo, viac som sa sústredila na predávanie pozitívnych, pokojných emócií a udržiavanie spojenia medzi Ell a Cherryl. Snažila som sa odstrániť bolesť z jej mysle.

Trhlo mnou keď bola takto blízko. Rozumela som jej a cítila som ako slabnem. Zakňučala som a zvalila som sa nabok. Prepáčte mi to... nechcela som... ja... mrzí ma to... Opakovala som v mysli. Vracala som sa do svojej podoby. Mala som červené líca a prsty kvôli stretnutiu z eMiným ohňom ale nebolelo ma to. Necítila som to. Len som si zahryzla do pery a plakala som. Kňučala som, triasla som sa a plakala som. Bolelo ma všetko. "Mrzí ma to... veľmi ma to mrzí..." Opakovala som dokola. Nemohla som sa pohnúť a keď ma už od plaču začalo bolieť aj hrdlo tak som pomaličky prestávala. Zatvárali sa mi oči. Zaspala som.

Stáhla jsem ohnivý štít a pohladila ji po vlasech. Ošetřovna. Hned. Pomozte mi s ní, zavelela jsem stručně a popadla ji za jednu paži, abych si ji přehodila přes ramena. Teleport by se hodil... nedalo mi to. Při té myšlence mě ale nepříjemně píchlo u srdce, raději jsem ji tedy zaplašila a soustředila se na to, abychom Ellu uložili.

(přesun)

Hneď som pribehla Em na pomoc a chytila Ellu za druhú ruku. Cherryl sa držala za nami, aby sa nám neplietla pod nohy.

(presun)

Když jsem uslyšel hlas eM zbystřil jsem.Poslouchal jsem a pak se zvedl ze země kde jsem dělal kliky. Měl jsem sice strach o Ell Destiny se o ní postará. Destiny? Postarej se o Ell než přijedeme ano? poprosím Destiny v duchu. Poté se rychle vydám pryč.

(přesun)

Ocitla som sa v tréningovej miestnosti, povšimla som si škrabance na podlahe a usmiala som sa pre seba. Pri pomyslení že som skoro všetkým okolo seba ublížila sa mi zdvíhal žalúdok ale teraz som vedela že to môžem ovládať. Dala som si dole mikinu a prešla som k boxovaciemu vrecu. Natiahla som si na ruky bandáže a začala som s tréningom jak rúk tak nôh.