Ošetřovna

S menšími ťažkosťami spôsobenými bolesťou hlavy a sprievodnými symptómami som sa ako tak dostala do ošetrovne.

Cez slziace oči som sa rozhliadla po miestnosti. Zbadala som presklenú skriňu. Usúdila som, že by v nej mohlo byť niečo poriadne proti bolesti.

Chvíľu som sa v nej prehrabovala, až som konečne našla nejaké tabletky. Zapila som ich vodou, ktorá sa zjavila na blízkom stolčeku.

Ľahla som si do jedného z lehátiek a zaprisáhavala sa, že už nikdy nepoužijem túto techniku. Cherryl som si uložila vedľa seba. Porazená bolesťou, nevoľnosťou, únavou a tabletkami som po chvíli zaspala.

Uslyšela jsem zvuky, když jsem se blížila k ošetřovně. Takové ťapkání, které mi něco hodně připomínalo. Zvířecí packy škrábající podlahu. Srdce se mi rozbušilo a přidala jsem do kroku.

Jakmile jsem vstoupila, musela jsem se přidržet futra dveří. Na jednom z lehátek někdo ležel a ten někdo mi byl docela známý - byla to Momo. Můj bože, já nejsem jediná, nejsem tu sama! křičela jsem ve své mysli a měla co dělat, abych nezačala křičet doopravdy. A to ťapkání - nemýlila jsem se - samozřejmě patřilo tomu malému kartáči na podlahu, plnému chlupů - pejskovi jménem Cherryl. Zmerčila mě a dřív, než jsem stihla udělat pohyb, nadšeně ke mně přiběhla a vrtěla ocáskem. Dřepla jsem si a vzala ji do náruče. Div jsem ji neumačkala, jakou jsem měla radost. Hladila jsem ji po té mrňavé hlavičce a snažila jsem se vyhnout jejím pokusům olízat mi obličej, nicméně nakonec jsem to vzdala a plná radosti a alespoň té trochy naděje jsem se zvedla a opřela se o lehátko vedle toho Momina.

Nezmohla jsem se na nic, jen jsem kroutila hlavou, usmívala se a zadržovala slzy. Pořád jsem držela Cherryl v náručí a nechtěla ji pustit. Dívala jsem se na Momo, jak spí. Byly to moje dva záchytné body v tomhle bláznivém světě, jediné důkazy toho, že se mi to všechno nezdálo, jediné berličky, které mi dávaly jistou naději, že to všechno dopadlo o něco lépe než jsem myslela. Ostatně když mohly přežít ony dvě, třeba je tu i někdo další.

Pomrvila som sa a aj v polospánku mi došlo, že mi pri sebe chýba Cherryl. Trocha vyľakane som rozlepila oči a začala ju hľadať. Odľahlo mi, keď som ju zbadala v náručí Em. Zažmurkala som. Em? EM!
"Em!" vykríkla som už aj nahlas, "Ty žiješ!" Zaplavila ma vlna radosti. Nie som tu sama! Nadšene som sa usmievala.
Tak veľmi sa mi uľavilo. A to nevysloviteľné šťastie. Musela som to jednoducho nejako zo seba dostať. Prekvapivo som neplakala, hoci som mala nakrajíčku, namiesto toho som Em zahrnula otázkami.
"Čo sa stalo? Kde sú ostatní? Zrazu ma len Insignia naviedla k bráne a tu nikde nikoho a nemohla som nájsť vedomia zvierat z parku a..." všetko sa to zo mňa sypalo tak rýchlo, ako ešte nikdy. Radšej som zmĺkla a snažila sa chytiť dych.

Jsem na tom dost podobně, taky moc nevím, co se stalo... snažila jsem se ji zadržet, když na mě sypala otázku za otázkou. Byla jsem na Insignii... usnula jsem a když jsem se vzbudila, všechno bylo špatně. Slyšela jsem v hlavě nějaký signál, nutilo mě to odejít... snažila jsem se všechny najít, ale... hlas se mi zadrhával, protože jsem měla v krku obrovský knedlík, a vůbec jsem nemohla mluvit.

Nevím, co se stalo. Nikoho jsem nenašla a netuším, kde jsou. Bojím se ale, že... bože, zamrkala jsem do stropu. Nechtěla jsem brečet. Myslím, že Insignia už není, uzavřela jsem to a tím, jak jsem to nahlas vyslovila, se to tak nějak stalo skutečností. Něco ve mně se zlomilo.

Jedna vec si je niečo myslieť, ale keď sa mi moje domnienky potvrdili, to je už vec druhá. Ešte že som stále sedela. Insignia už nie je... A čo ostatní? Matt, Ella, Kae, Eserath... predsa sa museli zachrániť! Ale čo keď nie?

Slzy si nakoniec vybojovali cestu von. Nechala som ich tak.

"A stretla si niekoho z Destiny?" spýtala som sa jej trocha roztraseným hlasom. Pretože to ma trápilo tiež. Kde je celá posádka Destiny?

Cherryl ticho zakňučala a strčila čumáčikom do Eminej ruky.

Ne, zatím jsem nikoho neviděla, odpověděla jsem ponuře a vrátila Cherryl do rukou její majitelce. Nejsem si jistá, co se jim stalo, ale myslím, že tady se muselo stát něco jiného. Možná jen někam odešli. Třeba šli prostě jen pro zásoby a vrátí se, uvažovala jsem nahlas, ačkoli vzápětí mě napadlo, že je nesmysl, aby šli všichni. Ale nechtěla jsem ten jediný nápad hned zadupávat do země. Lepší vysvětlení, než že někam odešli, jsem neměla.

Každopádně co jsem tady, nemám stání, pořád mám hroznou touhu někde pobíhat, na všechno dohlížet, všechno zkontrolovat. Táhne mě to z místnosti do místnosti, nerozumím tomu, zavrtěla jsem hlavou, v níž mi podivným způsobem hučelo. Bylo to takové hučivé ticho, jako by se mi mnohonásobně zvětšila hlava a já slyšela ozvěnu v té prázdnotě.

A taky bych přísahala, že jsem cítila... nevím, jak to popsat. Asi mi nějak zesílily schopnosti, protože prostě vím, že tady na té lodi nikdo kromě nás není. Tedy kromě nás a někoho, koho neznám. Zamyslela jsem se. Ale není to nepřítel, spíš nový snílek. Jako bych cítila jeho pohyb po lodi... Momo, já si myslím, já se bojím, že si ze mě Destiny udělala kapitána, vyslovila jsem nahlas jediný možný závěr toho všeho. Bylo to něco, co jsem nějakým způsobem věděla od té chvíle, co jsem propadla bránou, ale bála jsem se to formulovat, protože by to neznamenalo nic dobrého. Ne pro posádku Destiny. Ne pro mě.

Zobrala som si od Em Cherryl a položila si ju vedľa seba na lehátko. Neprítomne som ju škrabkala, zatiaľ čo som počúvala Em.

Zostala som prekvapene civieť. Kapitána? To by znamenalo, že Berenika ním už nie je. Sakra, čo sa to tu deje?

"Som čím ďalej zmätenejšia, ale jedno viem isto. Tým, že si ťa Destiny vybrala, urobila dobre," povedala som a snažila sa na ňu povzbudivo usmiať. Myslela som to úprimne.

Vyzeráš ako králik, oznámila mi Cherryl, konečne sa po dlhej dobe ozvala. Sprvu som na ňu nechápavo pozrela, ale potom mi došlo, že zrejme hovorí o tom, že som nechtiac aktivovala najnovšiu techniku a vytvorila tak pre ostatných ilúziu, že vyzerám ako králik. Super...

Zavrela som oči a snažila sa upokojiť a nechať tak ilúziu zmiznúť, pretože na začiatku sa technika aktivuje samovoľne kvôli silným emóciám. Po chvíli sa mi to podarilo.

"Prepáč," povedala som smerom k Em, "ešte to neviem ovládať..."

Trochu jsem cukla koutkem, ale nic jsem neříkala. Na jednou stranu jsem chtěla říct něco ve smyslu "pochybuju", na tu druhou mě ale něco uvnitř zarazilo. Jestli jsem skutečně kapitánem lodi, pak Momo a další členové posádky budou potřebovat pevnou ruku vedení a ne někoho, kdo o sobě pochybuje. Raději jsem si tedy schovala své dojmy pro sebe.

Napadlo mě, že tohle je možná ten moment, kdy stará Em končí a nová začíná. Protože nikdo, kdo znenadání dostal velkou zodpovědnost, nezůstane tím stejným člověkem. Začala jsem se bát, jak moc mě to změní.

Vyprskla jsem smíchy. To je v pohodě. Vůbec nevím, že tohle umíš, dodala jsem trochu překvapeně. Promiň, budu tě muset na chvilku opustit. Povinnosti volají... nebo co, dodala jsem omluvně. Popravdě jsem přesně nevěděla, co se děje, ale Destiny jako by mě dloubala do žeber a nutila jít něco dělat. Měla jsem pocit, že se s tím dloubáním nedá bojovat, a že by to ostatně nemělo ani smysl, a tak jsem raději šla zjistit, o co kráčí.

(přesun)

"No, do nedávna som to nevedela ani ja. Pomerne čerstvá technika.
Uhm, ok."

Keď sme so Cherryl osameli, zamyslela som sa, kam sa vyberiem ja. Hlava ma už nebolela, tak tu nemalo zmysel zostávať. Na Insignii by som šla do parku, ale tu? Možno kajuta? Keď ju tu ovšem mám...

Zoskočila som z lehátka a nasledovaná Cherryl som sa nechala viesť Destiny.

(presun)

Ošetřovna, pronesla jsem trochu teatrálně. Nejnudnější místo na lodi. Samozřejmě, většina lidí se mu snaží vyhnout, jak jen to jde. Dřív dokázala sama léčit... ale myslím, že tu schopnost už pozbyla, pohladila jsem jedno z lehátek. Posluž si tu... já se omlouvám, ale jde na mě spaní. Až tu skončíš, v nižších patrech lodi najdeš obytné části, jsou tam kajuty. Kdyžtak se uvidíme zítra, sdělovala jsem krpet útržkovitě, neboť se mi do toho neustále dralo zívání. Dobrou noc. A neboj, vše bude v pravý čas vysvětleno, věnovala jsem mu ještě jeden povzbudivý úsměv. A pak jsem se ztratila ve dveřích.

(přesun)

"Ještě jednou děkuji za ochotu" svým zrakem koukám na vybavení ošetřovny.
Výborně...medikamenty,přístroje,rentgen...júúú támhle je odstředivka... jásám v duchu.

"Och ano děkuji za vše,myslím,že dnes přespím zde" odpovím nadšeně jako psík nad miskou žrádla.
"Dobrou noc,slečno....ee Kapitánko" mrmlám nadšeně a vrhám se ke skřínkám.
Otevírám jednotlivé a zkoumám,sem tam něco vyndám "Teploměr,tlakoměr,stetoskop....stříkačky,zde jehly...och ano desinfekce" vykládám zdravotnický materiál.
Čas na testy desinfikuji si levé předloktí,vezmu stříkačku,rozbalím balení s jehlou,nasadím,zapumpuji si a vrazím jehlu do žíly v předloktí...nabírám rudou kapalinu jako nic.

Celý pohroužen do testů ani nevnímám realitu,ještě ze sebe odeberu pár vzorků se kterými se vydám k přístrojům které ostatní zřejmě neznají Nejsou doktoři....ale což poskakuji kolem přístrojů...ale výsledky budou,až za drahnou dobu...nechám přístroje běžet a sám ulehnu dnes podruhé...nyní na pohodlnější lože.
Rozvalen na polohovacíím lehátku a s vrnícími přístroji pomalu usínám sladkým spánkem.

/spím,nerušte nebo,až ráno/

Sedím na lehátku a zkoumám papíry s výsledky Nic v normě,dobré,dobré,to jsem měl i předtím mumlám si při čtení.
Položím papíry a zajdu k mikroskopu,přiložím oko a studuji vzorek....Taky nic zvednu se a kroutím hlavou.
Takže neproběhly žádné změny,nejsem na drogách,takže jsem asi zdravý a tohle je realita... šklebím se jako prošlý pomeranč.
Sednu si na židli a protože je otočná,tak se točím mezitím co přemýšlím Akorát mi ta slečna mohla dát nějaký plánek.... zabručím.

Již mě nebavilo točit se na židli...vstal jsem popadl výsledky...Ještě si to raději přečtu poznamenám v hlavě.
Mám hlad,rád bych se napil...a desinfekci nepiji ...
Přemýšlím kde by tu mohla být jídelna,potravinová banka...jako by mi něco říkalo kam jít Následuj instinkt vole řeknu sám sobě a vyrazím..ani sám nevím kam.

/přesun/

Dorazím na ošetřovnu,část mých výsledku položím na stůl,kde mám pro jistotu připraveny některé přístroje a nástroje..od špachtlí do krku a stetoskop po jehly či tlakoměr.

Ještě jednou pro jistotu projíždím co je v které skřínce,abych měl dostatečný přehled...Psychofarmaka,sedativa...jo,už vím kde co je prohlásím k sobě a s úsměvem ulehnu na jedno z polohovacích lehátek.
Ještě chvíli zkoumám některé z výsledků...Čert to vem i kdybych na to koukal roky...tak nic nezjistím... prohlásím v duchu,papíry položím pod lehátko...převalím se na bok a pomalu usínám.

*Chrrr* *Chrrr*

Celý den zavřený na ošetřovně...dělal jsem si katalogizaci všeho co v ní je...teď sedím umořený na lehátku a mnu si červené oči.

Ufff..hotovo a jsme na sebe pyšný.... hodnotím si svoji práci.
Ale chtělo by to sprchu...snad tu něco takového najdu..." zabručím si pod nosem,zvednu se a hurá spáchat hygienu.

/Přesun/

Opět na ošetřovně....celý den a noc jsem bloumal po lodi,prohlížel,nahlížel a zkoumal,spal jsem na jedné chodbě....loď jsem si vcelku zmapoval,vím kde se najíst,svlažit hrdlo,provést hygienu...Jen Ti lidé tu jaksi chybí...či aspoň ufouni .

Všude dobře v ordinaci nejlépe pousměji se nad svými myšlenkami a dřepnu si na lehátko....kývám nohami sem a tam,pozoruji prosklené skřínky plné medikamentů...Jen manuál co tu dělat nepřidali krčím rameny sám pro sebe.

Zdravíčko, pozdravila jsem Karla, když jsem ho našla na ošetřovně. Našel jsi něco zajímavého? optala jsem se a přistoupila k prosklené vitríně plné všelijakého lékařského arzenálu.

"Ah,zdravím!" vstanu a přejdu k vitrínám "Je tu všechno co potřebuje doktor,dostatečná zásoba léků,nástroje..myslím,že je tato ošetřovna v pořádku" oznámím a sednu si na stůl.

"Jinak tu akorát bydlím...nechce se mi chodit a hledat kajutu,pokoj či něco podobného" prohlásím a posunu si brýle které sklouzly po nosu dolů.

Jestli to správně chápu, tak za doktora tu zřejmě budeš ty, usmála jsem se a opřela o jedno z lehátek, ruce založené na prsou.

Bydlet tady? podivila jsem se. No proč ne, ale je to zbytečné, na Destiny je spousta volných kajut, které se dokážou zařídit přesně podle tvých přání. Alespoň něco ze staré dobré Destiny, co zůstalo tak, jak to bylo "předtím", pronesla jsem potěšeně.

Ty asi budeš dost samotář, co? napadlo mě.

"Být za doktora...já jsem vystudovaný lékař..." řeknu s pobavením...a škrábu se za uchem.

"Samotář?" odvětím a zamyslím se...
"Jsem líný,rád piji lihoviny..." poznamenám..
"Navíc k čemu budu v pokoji,když bude někdo vážně zraněn?Tedy jestli všichni v posádce umí třeba tracheotomii...tak si pokoj najdu" zasměji se nahlas a s chutí.

Aha, tak to je dobře vědět. Cítím se líp, když vím, že máme někoho, kdo se o nás dokáže postarat. Věřím, že ostatní to budou cítit stejně, pokývala jsem uznale hlavou.

Pak jsem zvážněla. Žádná vážná zranění tady neočekávám. Nebudu vystavovat posádku nebezpečí, ne víc, než bude nutné. Což bude bohužel brzy, dochází nám zásoby a blížíme se k planetě, kde je možná bude možné doplnit. Vezmu si někoho s sebou a půjdeme to obhlídnout. Do té doby a kromě toho není třeba držet pohotovost, není to jako že bychom očekávali útok mimozemšťanů každým okamžikem, zlehčila jsem to, ačkoli upřímně řečeno jsem si tím nemohla být jistá. Na loď se nedostane nic bez mého vědomí, dodala jsem ovšem a tím jsem si jistá byla.

Kývám hlavou sem a tam "Dobře tedy,najdu si kajutu...když musím..." řeknu mírně znuděně.

"Jinak když mluvíte o planetě...někde jsem tu viděl takové polní lékařské brašny..." vstanu a otevřu jednu ze skříněk.
"Mělo by tam být vše..Hergot kde to je" hledám a nadávám současně.
Po chvíli vytáhnu hnědou větší brašnu přes rameno "Tady je mrcha.." prohlásím vítězoslavně.
"Obvazy,náplasti,desinfekce...proti spáleninám,na žaludek,sedativum...to se Vám bude hodit.." prohlásím a položím brašnu na stůl.
"Než půjdete tak si to vezměte" řeknu s úsměvem.

Netvrdím, že musíš... je to nezvyklé, aby někdo nechtěl spát ve vlastní kajutě, ale nejsem tu od toho, abych někomu diktovala, co má a co nemá dělat se svým volným časem, odvětila jsem. Jestli je někomu pohodlné spát na palubě, v jídelně nebo v lodním koši... vaše věc, zvedla jsem ruce v obraně.

Díky, usmála jsem se pak shovívavě při pohledu na lékařskou brašnu. Při vzpomínce na to, co všechno jsem zažila, mi přišlo úsměvné vybavovat se právě dezinfekcí a náplastmi, ale na druhou stranu jsem se rozhodla nic nepodceňovat. Neměli jsme tušení, do čeho jdeme, a pak - možná se nám ty věci budou hodit i jiným způsobem než k ošetření. Nikdo nemůže tvrdit, že bych u McGyvera nedávala pozor. Sebrala jsem tedy brašnu, hodila ji na rameno a popřála Karlovi dobrou noc. Ještě nejdeme, dodala jsem. Až půjdeme, dám o tom všem vědět. Zatím nashle, pane doktore, přiložila jsem prst k čelu jako bych salutovala. A pak jsem se odebrala do své kajuty.

(přesun)