Ošetřovna

Usmívám se a sednu si na židli nedaleko stolu...vytáhnu kelímek a láhev se zlatavým obsahem tak typickým pro Skotsko či Irsko.
Naleji si do kelímku a trochu upiji.

"Loď si s tím poradí...a pokud jde o její schopnosti...o kterých nemám páru...jde to snad nějak natrénovat ne?" zeptám se a mlasknu užívaje si chuť lahodného nápoje na jazyku.
Usmívám se nad reakcí Momo
"Také doporučuji nepřepínat se" poznamenám a usrknu.

/PS: Flašku jsem ukořistil v jídelně u baru...nechce se mi psát o všem

Natrénovat... ano, normálně by to tak mělo být. Ale obávám se, že Ella prostě asi netrénuje nebo je něco špatně, nedokážu si to vysvětlit. S postupem času by člověk měl být schopný svou schopnost zvládat líp a líp. Měl by si ji skutečně osvojit. U ní to ale postupuje spíš opačným směrem. Nevím si s tím rady... povzdechla jsem si.

Jinak jde o to, že se mění na zvíře. Přesněji na víc druhů zvířat, teď zrovna jsme měli tu čest se lvem. Je to vážně špatné, jestli se nenaučí to ovládat, budu ji muset držet pod zámkem pořád. Po tom, co jsem právě viděla, neexistuje šance, že bych ji tu nechala jen tak chodit po lodi. Mohla by někoho klidně i zabít - samozřejmě nechtěně, ale to nic neznamená. Pořád je krajně nebezpečná. A navíc si na to vybrala pěkně pitomou dobu. Nicméně ještěže tak, nechci ani domýšlet, jak to mohlo dopadnout, kdybychom odešli a nechali ji tu s vámi, otřásla jsem se.

Doktor má pravdu, jen lež, potřebuju, aby se všichni dali co nejvíc do kupy. Planeta je nám pořád blíž a blíž, všichni musí být připraveni, kázala jsem směrem k Momo.

"To zní logicky...ale jako u lidí se občas vyskytne nějaká genetická vada...šance je taky jedna ku mnoha milionům....ale přesto na někoho sedne...možná,že neschopnost plně ovládnout schopnost je taky...řekněme něco jako genetická chyba..či je problém jinde...emocionální stav a jiné tuny možných vysvětlení a příčin" rozpovídám se jako kulomet v zákopu....a dolévám si druhou dávku lahodného moku ze Skotska.

"Ale na druhou stranu ji nesmíte odloučit od ostatních,tím by se to mohlo zhoršit...takže je to takové...celkově naprd" zašklebím se,pozvednu kelímek a obsah do sebe kopnu.

"Ja som v pohode, len sa vyspím a je to, ale to môže počkať," povedala som presvedčivo, ale potom som sa zarazila, "Aká planéta?"

Snažila som sa si spomenúť, či niekto už nespomínal nejakú planétu, ale nič sa mi nevybavovalo. Niečo tak podstatné by som snáď nezabudla.

Genetická chyba... to jsou takové hrozně technické věci. Destiny by měla být schopná takovou chybu poznat, ne? Totiž - ona vyhledává snílky, lidi, kteří mají v sobě ten potenciál... copak nepozná, že se na to někdo nehodí? Vždycky jsem měla za to, že se sem dostanou jen ti, kteří to zvládnou, kteří to chtěli. A že schopnosti, které tu dostáváme, vycházejí z nás a jsou s námi kompatibilní. Že když překonáš počáteční šok, pochopíš, že je to tvoje součást a že jí to bylo odjakživa. A dokážeš se to naučit ovládat jako novou končetinu, o níž jsi nikdy nevěděl, sdělovala jsem nahlas své dojmy a pocity. Tohle je prostě divné, nesedí mi to k tomu všemu, co jsem se tu naučila a nevím, co si s tím počít. Samozřejmě ji nechci zavřít pod zámek, ale co můžu dělat jiného? Nemáme dost lidí na to, aby jí někdo dělal chůvu. A tím myslím někoho s rozvinutými schopnostmi, protože ona je na nějaké... třetí, čtvrté úrovni? I kdybyste vy všichni hned teď začali objevovat ty svoje, nebude to stačit.... jo, je to naprd, uzavřela jsem to a natáhla ruku po Karlově lahvi. V očích jsem měla nevyslovenou prosbu. Pít ve službě? Ts ts... Vysmaž, svědomí, potřebuju panáka!

Blížíme se k obyvatelné planetě s bránou. Destiny hledá správnou adresu, během jednoho, dvou dnů by ji měla mít. Budeme mít šanci trochu si protáhnout nohy... zlehčila jsem to, když jsem odpovídala Momo. Ve skutečnosti z toho výletu nejsem dvakrát nadšená, ale začínají nám docházet některé zásoby. Možná jste si toho zatím nevšimli, Destiny umí šetřit, ale kontrolky mluví jasně, brzy bychom mohli mít problémy, pokud zásoby nedoplníme. A to se, doufám, stane tam dole.

"Pak nevím jaký je problém...nejsem děd vševěd" usměji se,otevřu šuplík a vytáhnu druhý kelímek která pošlu po desce stolu směrem k eM a naznačím,ať se klidně napije.

"Tak planeta je jedná věc,druhá věc slečna divoká..." drápu se na bradě usilovně.
Usrknu z kelímku "Tak jedině,když tu nebudete,přikurtovat...tady na ošetřovně a mít připraveny sedativa...kdyby začínala vyšilovat...jak neodborné výrazy... zasměji se sám sobě.
"Nebo ji prostě zamknete v kajutě a je" uzavřu řeč.

O tom zamknutí nemám pochyby, to se prostě bude muset stát. Ale přemýšlím, koho tu nechat s ní, přiznala jsem své myšlenkové pochody nahlas, zatímco jsem si přihnula z kelímku, načež jsem se zašklebila nad tím, co je to za utrejch, a pak jsem věnovala Karlovi vděčný pohled a postavila prázdný kelímek na stůl.

Ale možná je to zbytečná obava. Destiny ji udrží zavřenou, pokývala jsem hlavou. Byla bych klidnější, kdyby tu zůstal Kae nebo Momo, jen pro jistotu, ale obávám se, že je dole budu potřebovat oba. Netušíme, do čeho tam jdeme. Dva jsou na misi málo.

"Já myslím,že vše bude dobré...prostě ji šoupneme do kajuty než se vrátíte..a je...ale raději přichystám sedativa" vymáčknu se a dopiji obsah svého kelímku.

"Hlavně,když se dole nerozbijete....nemám rád puzzle" zachechtám se a rozvalím se na židli.

Pokusím se nepřidělávat ti práci, mrkla jsem na Karla a poklepala prsty na desku stolu.

No nic, půjdu si po svých, tady teď nejsem k ničemu. Kdyby se něco dělo, vzbuďte mě klidně v noci. Pokusím se přimět Destiny, aby mě informovala, až se Ella vzbudí. Kdyby něco, držte se od ní raději dál. Přišla jsem o spoustu přátel vinou kdovíjakých vesmírných bastardů, nehodlám přijít o další jen kvůli jedné pitomé schopnosti, co se vymkla kontrole.

Přiložila jsem dva prsty k čelu na znamení, že se poroučím, a zmizela na chodbě.

(přesun)

"Dobře,dobře" bručím a houpu se na židli.

"Kdyby něco,tak mě prosím vzbuďte..děkuji" prohlásím a zakloním hlavu,zavřu oči a přemýšlím.

Zásoby. Bolo mi jasné, že niekedy sa budú musieť minúť. Ale predstava ísť ich zháňať kamsi do neznáma nebola zrovna najlákavejšia. Stačilo mi spomenúť si na to, čo sa stalo na Aethere a to som sa toho vtedy nezúčastnila.

Chápala som aj Eminu dilemu. Sama by som tu najradšej s Ellou pre istotu zostala, ale rovnako som chcela pomôcť aj so zásobami. Keby som mala už ďalší stupeň schopnosti, teoreticky by som mohla byť na dvoch miestach naraz, dumala som celkom zbytočne, lebo je viac ako isté, že za takú chvíľu sa na ďalšiu úroveň nedostanem.

Em zatiaľ odišla a ja som sa ju rozhodla napodobniť, aj keď sa mi vidina pomerne dlhej cesty do kajuty veľmi nepáčila.

"Tak zatiaľ. Idem nabrať síl," pousmiala som sa. Prikázala som Cherryl, aby nasledovala a pomaly som vstala, aby sa mi nezatočila hlava, ako sa mi vždy zvykne a opustila som ošetrovňu.

(presun)

Pootvorila som oči a pomaly som sa posadila. Pretrela som si oči a trošičku som sa začudovala nad materiálom ktorý som mala na prstoch. Spomínala som čo som spravila včera. Kusla som si do pery a sklonila som hlavu. Keď som zdvihla pohľad, zbadala som nejakého neznámeho človeka. Asi to bude ten uhm, čo prespáva na ošetrovni... žeby doktor? Začudovala som sa. Bol otočený na opačnú stranu a tak som pomaly a potichu vzala deku, prehodila som si ju cez seba a potichúčky, aby ma nebolo počuť, som zmizla rýchlym krokom preč.

(Presun)

"Ještě jednu rundu barmane..." vyhrknu ze spaní a probudím se...."Dzzz...ahh" vyluzuji ze sebe zvuky jako porouchaný traktor na poli.

Otočím se,že se mrknu jak se daří pacientce a při pohledu na ono místo mi málem vpadnou bulvy.. "Was? Unglaubliche" poskakuji kolem stolu jako opice na drátu.
"Ale co...jen nedodržujte nic...pak si budete zoufat..." nervuji se a nalévám si řádnou dávku lihoviny kterou do sebe vpravuji promptně.

Jemne a potichu som otvorila dvere a pomaličky som vošla dnu. "Uhm, prepáčte že ruším, ja umm... nechcela som len tak odísť ale... potrebovala som sa nadýchnuť... uhm. Som Ellisa ale kľudne ma volajte Ella. Ehm a... kedy si môžem dať dolu tie náplaste? Svrbia..." Poviem v rýchlosti a držím si od neho odstup aby som ho nebodaj nevystrašila. Budem si od nich všetkých držať odstup, potom ich vôňu nebudem až tak vnímať...

"Svévolné opuštění ošetřovny....tady na téhle lodi všem haraší...hlavně zraněným..." zahučím a hodím do sebe obsah kelímku.

Vstanu,otevřu jednu skřínku a vyndám malou krabičku..."Tady máte mast,ráno si to sundejte,ale ještě dva dny postižená místa potírejte mastí" lehce hodím směrem k pacientce.
"Jasné vše?" zeptám se s pozvednutým obočím.

V rýchlosti som prikývla a masť som si vzala. "Okay, ďakujem!" Zhodila som zo seba deku ktorú som poskladala a položila som ju na posteľ. Potom som sa pobrala preč.
(Presun)

Mé kreslení na kus papíru bylo přerušeno hlášením Kapitánky...
"Ja,ja.....opravdu neplánuji velký mejdan...navíc budu čekat pohmožděné průzkumníky" brblám si pro sebe.
Otevřu šuplík s obligátní lahvinkou a pohárkem,naliji si na dva prsty a upiji.
Budu se věnovat poesii prohlásím v duchu a začnu cosi psát na papír před sebou.


Pošklebuji se nad svým majstr dílem a převaluji lihovinu na jazyku.

Sedím si na židli...a naráz slyším neznámý hlas jak tu huláká....Kdopak to asi je?...Možná někdo nový. uvažuji a točím se na židli,po chvilce mi došlo,že se mohu ozvat.
Smetákem otevřu dveře...tedy,až na pátý pokus a zahlaholím do do chodby.

"Tady...na ošetřovně....jsem zdejší Arzt...tedy lékař" hulákám otevřenými dveřmi.
"Pokud máte dotazy,zkuste sem zajít,ja?" vykřičím otázku/pozvání a čekám na reakci návštěvníka.

Čau...? pronesl jsem trochu nejistě, když jsem nakoukl do místnosti a konečně našel známky života. Stál jsem tam ve dveřích s nakrčenýma ramenama a nevěděl, co říct. Něco jako 'kde to sakra jsem?', 'jak jsem se sem dostal', 'kudy ven' a podobně by se hodilo...

Namísto toho mi jedna ruka trapně zamávala na pozdrav a mně ujelo zcela obligátní Jak to jde?

Jak se do místnosti přiřítil ten zmatenej kluk (tipoval jsem ho tak na patnáct), došlo mi, že nebudu sám, kdo nemá tuchy, co se to tu děje. To mě na jednu stranu uklidnilo, na tu druhou to ovšem celý nějak smrdělo. Nautilus, co unáší lidi? Ale notak, to si ze mě fakt někdo musí dělat legraci. To jsem se zhulil nebo co?

Nezmohl jsem se na lepší reakci než že jsem se na toho klučinu trochu ušklíbl, původně to měl být úsměv, ale zase tak do smíchu mi nebylo, tak mi to nevyšlo. Opřel jsem se o stěnu, snad proto, abych měl aspoň pocit, že je tu něco reálného, a s nadějí civěl na toho blonďáka, co se před námi točil na židli a vypadal, že sem narozdíl od nás dvou patří. Přišlo mi to čím dál tím bláznivější.

"Safra rojíte se tu jak mouchy u kravince" přestanu se točit a usmívám se jako sluníčko.
"Jen Vám to shrnu...ať víte kde to jste a tak podobně" zahlásím a podrbu se ve vlasech.
"Tohle všude okolo je loď...pluje vesmírem...ano vesmírem" odmlčím se a vychutnávám si jejich zmatené obličeje.
Pokračuji "Je to realita...jste tady,můžete zde zemřít,onemocnět cokoliv....dostali jste se tu,protože jste to podvědomě chtěli..a loď si Vás chytla.." zatočím se na židli a jakmile dokončíím obrátku zastavím se.
"Je nás tu více,ale někteří šli na jednu planetu...nějaké dotazy?Jinak já jsem Karl a jsem lodní doktor,či něco v tom smyslu" uculím se a dávám jim šanci si to v makovicích srovnat...čekám smršť otázek.

Ok, tak TEĎ vím, že jsem se musel zhulit. Protože takovou kravinu bych nevymyslel ani já, a to mám bujnou fantazi, prohlásil jsem a nevěděl, jestli se smát nebo co. Nakonec jsem se rozhodl pokračovat v nasazování čím dál tím nechápavějších výrazů.

Vesmír. Loď. JAK? vyjelo ze mě, protože to bylo asi to poslední, co by mě napadlo. Prkenná kocábka ve vesmíru? Proč? Co by tu dělala? Jak by tu mohla fungovat?