Billieho kajuta

Musím říct, že toho dne jsem se opravdu nechoval zrovna ukázkově, ale jak říkám, kdo by mi to za stávajících okolností vyčítal.

V momentě, kdy se přede mnou otevřely dveře do kajuty nadepsané mým jménem, jsem se nezmohl na víc než jen další připitomělý, totálně nechápající výraz v obličeji. Jak to jako má člověk popsat, když se objeví někde, kde to totálně nezná, a vůbec neví, jak se tu vzal, a když to jde prozkoumat, tak tu najde něco, čemu by se docela dobře dalo říkat "pokoj snů"?

V prvním momentu, kdy jsem ten pokoj uviděl, jsem věděl, že je můj. Nemyslím jako že je na něm moje jméno, ale že ho někdo zjevně navrhl podle mých přání, a to bylo přinejmenším znepokojující. Navíc jsem nevěděl, čemu se obdivovat dřív. Perfektně zařízenému pokoji, který voněl po švestkách a jarní trávě, nebo tomu spektakulárnímu výhledu za okny.

Najednou se mi zdálo, že se mi trochu motá hlava, tak jsem si pro jistotu dřepnul na postel a matrace pode mnou zapérovala. Trochu jsem si, přiznávám, pohopsal. Debile. Jsi na velký dřevěný lodi, unesli tě ufoni a ty se tu houpeš na posteli?

Natáhl jsem se na záda a založil ruce za hlavu. Civěl jsem do stropu bůhvíjak dlouho.

Vzbudil jsem se. Trochu překvapeně, vůbec jsem si nepamatoval, jak jsem usnul. Postel byla tak pohodlná, že to prostě tak nějak přišlo samo.

Protáhl jsem se, připadal jsem si trochu zmateně a dost zklamaně z toho, že jsem se neprobudil ve své vlastní posteli doma, ale musel jsem uznat, že se mi tu spalo luxusně. Takové ticho ve městě nebývalo. Fakt, že jsem tu spal, jsem ovšem musel přidat na list faktů, které vypovídaly pro to, že je tohle všechno skutečné. To mi radost neudělalo.

Chodil jsem chvilku sem a tam po pokoji, pak jsem si v koupelně trochu opláchl obličej a tak tomu podobně, a pak jsem dostal hlad. Vzpomněl jsem si na jídelnu a usoudil, že tam by se snad něco k jídlu najít mělo. A tak jsem se tam vydal.

(přesun)