Kajuta a pracovna kapitánky

Táhlo mě to do obytných prostor, a tak jsem poslušně následovala. Zarazila jsem se před zdobně vyřezávanými dveřmi na konci jedné z chodeb. Po jejich stranách se vinuly pěkně kroucené sloupky a stály tam květináče s nějakými chumlatými zelenými rostlinami. To ale nebylo až tak zajímavé, to hlavní bylo moje jméno na těch dveřích.

Takže je to pravda..., pomyslela jsem si a opatrně se do dveří opřela.

Na druhé straně jsem našla něco, co vypadalo jako pracovna. Bylo tam poměrně naklizeno, ale všude byla spousta věcí. Kam jsem pohlédla, viděla jsem něco, co vypadalo, jako by to bylo moje - ačkoli jsem to nepoznávala. Všelijaké propisky, fixky a dřevěná pera, spousta papírů, linkovaných, čtverečkovaných i prázdných, některé svinuté jako pergameny, některé hrubé, zřejmě recyklované, některé barevné. Na poličkách leželo pár maličkých knížek, vypadaly jako že se rozpadnou, jakmile je vezmete do rukou, tak měly chatrnou vazbu. Jedna z těch knih mě ovšem uhodila do očí. Musela jsem se usmát. Vzala jsem tu tmavě hnědou sametově koženou knížečku do rukou a pohladila ji. Byl to můj deník. Insignia ho musela nějakým způsobem poslat sem. Tyhlety věci nikdy nepochopím.

Otevřela jsem několik přihrádek stolu a nahlédla do archivačních skříní. Pozvedla jsem obočí. Bylo tu dost materiálu na dlouhé hodiny čtení a studia. Povzdechla jsem si. Rozhodně jsem tedy měla co dělat, to ano.

Zalovila jsem mezi šanony a vytáhla tenkou složku, nadepsanou slovy "Nové". Bylo to takové divné, uhlazené písmo, jako by to psal nějaký obzvlášť svědomitý úředník. Bylo hezké, ale ne zbytečně kudrlinkaté. Otevřela jsem složku, posadila se ke stolu a začetla se.

No páni..., vydechla jsem údivem nad tím, co jsem se tam dozvěděla.

Připadala jsem si skoro jako nějaký tajný agent, listovat si složkami lidí, o nichž jsem nikdy neslyšela, ale už v této chvíli se měli procházet po palubě lodi. Mojí lodi... Neskutečné...

Založila jsem složky - nebylo toho v nich zase tolik - a chvilku přecházela po pracovně. Nebyla jsem si jistá, co bych teď měla udělat. Nutně jsem musela myslet na Bereniku. Co by udělala ona? A co Eserath? Při pomyšlení na něj mě píchlo u srdce.

Prostrčila jsem hlavu dalšími dveřmi, které mě zavedly do mé nové kajuty. Spíš bych měla říct staré, neboť se na chlup podobala té, v níž jsem bydlela na Insignii. Stejné zdi, stejná postel, stejný krb... snad jen nové povlečení a čistě vyluxovaný koberec, na němž se tentokrát neválely žádné zbytky jídla ani drobky, nikde se tu nepoflakovalo špinavé nádobí a kusy šatstva. V duchu jsem se ušklíbla nad vědomím, že brzy to tu stejně do takového stavu zase uvedu, jak se znám.

Vydala jsem se směrem, kterým bývala koupelna. Dveře byly ve stěně dobře ukryté, skoro je nebylo vidět, ale byly tam. Když jsem jimi prošla, našla jsem koupelnu docela podobnou té původní, ale přece jen ne úplně stejnou. Byla rozhodně o kapku světlejší, nábytek naopak tmavší a přišlo mi, že jsem dostala prostornější vanu. Byl tu také sprchový kout, což byla novinka. Spokojeně jsem se nadechla. Ano, tady je to moje... kapitánovo.

Jak jsem tak tu vanu viděla, rozhodla jsem se využít její náruče, shodila oblečení a roztočila kohoutky. Nezdržovala jsem se s čekáním na teplou, namísto toho jsem pustila studené kohoutky narychlo a s pomocí svých schopností jsem se "rozehřála". Tělem mi probíhaly jemné vibrace, jak se buňky snažily rozpomenout, jak se to dělá - protože už to byla nějaká doba, co jsem své schopnosti nepoužívala. Ale to se nezapomíná. Pokožka mého těla nepatrně zhnědla a začala zářit, jako by jí prostupovala zlatavá aura, jako by se z mého těla dralo ohromné horko. Jakmile jsem smočila palec u nohy ve vodě, zasyčelo to. Správná teplota, usmála jsem se pro sebe a s hlasitým sykotem jsem se celá ponořila. Během několika vteřin se voda kolem mě ohřála na velice příjemnou teplotu a už nebylo třeba jí pomáhat, takže jsem se zase "vypnula". Sáhla jsem na poličku pro pikslu temně fialové soli a značnou část obsahu jsem na sebe vysypala. Mhmmm.... levandulovááá.... ponořila jsem hlavu pod vodu.

Há, tak to mi bodlo. Broukala jsem si, když jsem si prodrbávala vlasy ručníkem a vzápětí na to je vysušila jedinou myšlenkou. Musela jsem se tomu usmát. Byla jsem svůj vlastní fén i ohřívadlo. Sušák na oblečení. Vždycky jsem si představovala, že takovou schopnost mám a že umím chrlit oheň a kosit nepřátele, ale nikdy mě nenapadlo, jak příjemné a úchvatně prosté bude používat schopnost na takové banality jako je třeba ohřívání jídla nebo vystydlé kávy.

Vypochodovala jsem z koupelny a zabořila nos do skříně. Tak copak to tu máme... hmmm... Vyndavala jsem jeden kousek za druhým a musela jsem uznat, že moje šatní skříň má perfektní vkus. Ale nemohla jsem se spokojit s obvyklým svetrem s džínami, měla jsem pocit, že se ode mě očekává víc. Zaradovala jsem se, když jsem na dně skříně objevila fešné kozačky a na ramínku dlouhý hnědý kabátek s kožešinovým límcem a zajímavou nášivkou na ramenou. Ne že by mi byla zrovna zima, tou jsem už pěkně dlouho netrpěla, ale když jsem se v tom modelu prohlédla před zrcadlem, musela jsem uznat, že to budí respekt. Jen ty ruce kdybych neměla tak holé... chvilka lovení v přihrádkách ale přinesla své ovoce v podobě černých návleků na ruce. Perfektní, kapitáne... ušklíbla jsem se na svůj odraz v zrcadle a vyrazila na inspekci skrz naskrz Destiny.

(přesun)

Zamyšlená jsem se vrátila do své pracovny. Na práci jsem už ale neměla pomyšlení. Prošla jsem do kajuty a pečlivě za sebou zavřela. Chvilku jsem to tu pozorovala. Pořád mi přišlo divné, jak se tu ty pokoje tak stěhují z lodi na loď. Měla jsem pocit, že na tohle si nikdy nezvyknu.

Jak jsem si svlékala kabát a věšela ho přes houpací křeslo, oheň v krbu vzplál, samozřejmě mou "vinou". Večerní očistu jsem provedla téměř smykem, chtělo se mi zoufale moc spát, a tak jsem všechno oblečení pohodila na gauč a zapadla do peřin. Ou máj... pomyslela jsem si. První den. Dobrou, Destiny. Přetočila jsem se na bok a oheň v krbu ubral na síle a pomalu a tiše plápolal, dokud jsem neusnula.

Otevřela jsem oči. Uvědomila jsem si, kde jsem a co se děje, a spokojeně jsem se protáhla. Konečně mě jednou nebudil hlad ani křik lodní sirény, jen jsem se prostě vzbudila. Podle hodin na krbu navíc nebylo ani moc pozdě. Skoro jako bych šla nějak do sebe nebo co...

Ještě chvilku jsem se válela - jako obvykle - a pak jsem se malátně odšourala do koupelny, abych provedla nějaké to ranní umývání. Během chvilky jsem byla hotová, umytá a učesaná. Chvilku jsem si prohlížela svoje vlasy před zrcadlem. Pořád jsem nechápala, jak je to možné, že jsou čím dál tím červenější. Namísto aby se jim vymývala barva, zdály se být den ode dne zářivější a objevovaly se v nich všelijak zlatavé či měděné proužky, takže to skutečně vypadalo, jako by mi hořela hlava. Musela jsem pořád myslet na to, že do tak bláznivého účesu bych se na Zemi nejspíš nedokopala. Prostě bych o tom jen snila. Ale tady holt bylo běžné, že se sny stávaly skutečností. I ty pěkné, i ty méně pěkné.

Dumala jsem chvilku nad oblečením. Měla jsem chuť na trochu sportu, a tak jsem si k tříčtvrtečním hnědobéžovým kalhotům vzala místo kozaček pevné tenisky a místo kabátu navlékla přes tričko vestičku. Zavřela jsem za sebou dveře od kajuty a chvilku přemýšlela. Běhání v parku by bylo rozhodně lepší na probuzení, ale nedá se svítit, budu si muset pomoct jinak.

(přesun)

Po návratu z můstku jsem se posadila na postel. Bylo mi divně, motala se mi hlava. Jen si tady na chviličku lehnu... a pak se půjdu pozdravit s dalším nováčkem. Musím mu říct, co se děje... musím ho přivítat. Musím všem říct, co se děje... dumala jsem přerušovaně a pak jsem se prostě skácela na postel a tvrdě usnula.

Když jsem se probudila, bylo mi o poznání líp. Vypadala jsem ovšem hrozně, vlasy mi trčely do všech stran, a tak jsem si vlezla pod sprchu. S pocitem provinění jsem se snažila co nejvíc šetřit vodou, i tak to ale bylo příjemné a osvěžující.

Zabalená do ručníku jsem se pak chvilku procházela po kajutě. Stoupla jsem si k oknům. Napadlo mě, že kdybych se někdy vrátila na Zemi, budu si asi těžko zvykat na život ve městě, život za záclonami, protože tady jich nebylo zapotřebí. Nemusela jsem se bát, že by mě někdo viděl, jak se tu procházím jen tak nebo předvádím improvizaci I love rock'n'roll s kartáčem na vlasy místo mikrofonu. Ten pocit jistoty jsem měla ráda, ale bylo třeba uznat, že je to zvláštní.

Navlékla jsem se do svého "oficiálního" modelu s vestičkou a kozačkami a vyrazila jsem plnit povinnosti.

(přesun)

Lékařskou brašnu jsem odhodila v pracovně. Pak jsem se přesunula do kajuty. Jen rychlá večerní hygiena a honem na kutě. Měla jsem pocit, že mě toho ještě hodně čeká.

Vzbudila jsem se trochu rozlámaná, ale celkem dobře vyspaná. Měla jsem nějaké sny, ale nepamatovala jsem si je. Rozespale jsem si opláchla obličej a vyčistila zuby, pak jsem se oblékla do tmavých kalhot a bílého svetru a vyrazila.

(přesun)

Bolestně jsem se dobelhala do kajuty. S posměšným výrazem jsem přešla nad lékařskou brašnou. Jakýmpak lékem bys chtěl léčit tohle, doktůrku?

Ztěžka jsem dopadla na postel. Všechno mě bolelo. Skopala jsem z nohou boty a s námahou se vyvlekla z kalhot a pak jsem se opatrně přikryla peřinou. Uf, tohle je náročný... pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem usnula.

Záblesk červeného světla. A pak zase tma. Tma a ticho, co se pomaloučku měnilo v jemné šumění. Ve tmě začala problikávat světélka. Poznala jsem, že to jsou hvězdy. Zářily stále jasněji a s každým nádechem jsem jich viděla víc a víc. Ha, já dýchám, uvědomila jsem si. Dýchám, ačkoli jsem ve vesmíru. A kolem mě prázdnota. Podívala jsem se na své ruce. Šokovaně jsem si uvědomila, že žádné nemám. Namísto prstů se na mě dívala zářivě oranžová pera. Hledala jsem svoje nohy, ale místo nich jsem uviděla jen ptačí pařáty. Vyvedlo mě to z míry a jako by mě to vytrhlo z těla a odhodilo kousek od něj, takže jsem měla možnost podívat se na sebe z jiné perspektivy. Ten pohled mi vyrazil dech. Tohle že jsem já...?

Fénix. Divoký, překrásný pták, zalitý v neskutečně oslnivém světle, se vznášel uprostřed pole hvězd a na něco čekal. Nebo spíš na někoho.

S obrovským hukotem se odkudsi do obrazu vnořil jeho ohromný přítel. Skoro nestvůrná, ale překrásná bytost majestátního vzhledu, tělo pokryté šupinami, z nozder se mu valil kouř a oči mu zářily jako dva diamanty. Jen pár mávnutí křídly a celý ten prostor mu patřil. Fénix se na něj omámeně díval, jaksi s láskou a obdivem ho následoval. A ti dva spolu letěli vesmírem, bok po boku, jako odvěcí přátelé. Tak, jak se to patří.



Probudila jsem se s mokrým polštářem. Plakala jsem, ale nevěděla proč. Něco se mi muselo zdát, napadlo mě, ale nevzpomínala jsem si. Snad to bylo krásné. Snad smutné. Snad to bylo obojí.

Probrala jsem se z mrákot a protřela si oči. Chvilku jsem seděla na posteli a snažila se vzpomenout si, co mě to tak rozrušilo. Ale v hlavě jsem měla jen prázdno. Podivné prázdno, z nějž mi naskakovala husí kůže. Přiložila jsem si ruku k čelu, jen tak ze zvyku. Připadalo mi v pořádku a cítila jsem se docela dobře. Slabě, ale měla jsem trochu hlad, což bylo dobré znamení. Bylo mi docela jako po nemoci. Hodiny na krbu z nějakého důvodu přestaly fungovat, takže jsem nevěděla, kolik je hodin - pohled z okna mi v tomto směru nebyl nic platný, jen černočerná tma posetá zářivými tečkami. Doufala jsem, že jsem nespala moc dlouho, ale kdyby ano, ostatní by mě vyhledali, říkala jsem si.

Abych se osvěžila, dala jsem si rychlou ranní sprchu, která se - jako obvykle - nakonec značně protáhla, protože jak já jednou vlezu do vany...

Horká voda mi prospěla, mé tělo prostě fungovalo líp, když se pořádně prohřálo, a mé smysly vzbudila dávka levandulové pěny do koupele, jejíž vůně v mžiku provoněla celou koupelnu.

Zabalila jsem se do ručníku - opět spíš ze zvyku, než že by to bylo zapotřebí - a chvilku jsem seděla na okraji vany a rozčesávala mokré vlasy. Zavřela jsem oči a vnímala to ticho kolem sebe. Zahřála se mi hlava, vlasy se začaly narovnávat a vysychat, trochu to v nich jiskřilo jako by byly tvořené plamínky ohně, a co by do deseti napočítal, má hlava byla suchá.

Podrbala jsem se za uchem a natočila pramen vlasů na prst. Jen tak pro radost.

Otevřela jsem deník a udělala zápis. Napadlo mě, že ho dost zanedbávám. Ale nedokázala jsem tomu věnovat příliš pozornosti, rušilo mě kručení v žaludku. Nojo, pořád, zamručela jsem, ale byla jsem ráda - nebýt techle fyzických projevů lidskosti, byla bych schopná zavřít se na týden do kajuty a pořád jenom spát a snít.

Tmavé sametové tepláky a bílý svetr, taková dnes byla moje volba oblečení. Cítila jsem se malátně, jako po nemoci, a nechtělo se mi do "oficiálního". Ruce jsem ozdobila tmavými koženými návleky na předloktí a do vlasů vetkla čelenku. A pak jsem se šla nasnídat.

(přesun)

Náročný den...

Oblečení jsem odhodila na židli, navlékla se do bavlněné noční košile a posadila se na postel. Zavřela jsem oči a chvilku meditovala, neobtěžovala jsem se rozsvěcet, to by mě akorát rušilo. Pokoj mi beztak dostatečně osvětlovala záře hvězd a planety, kterou jsme měli už takřka na dosah.

Snažila jsem se sdělit Destiny, co od ní potřebuji. A ujistit se, že to udělá.

Silně jsem zívla. Teprve teď jsem si uvědomila, jak mě celý ten den zmohl. Položila jsem se na postel a vychutnávala si vůni čerstvě povlečené postele a příjemný chlad dobře vyvětraných peřin. Vnímala jsem ten moment v celé jeho prchavé kráse. Jeden nikdy neví.

Mooooorning...

Celá uzívaná jsem stála před zrcadlem a civěla na svůj obraz. Nějak mi to nepřipadalo jako že jsem to já. A taky mi nepřipadalo, že jsem šla do postele před pár hodinami. Jako by to byl aspoň týden. Měla jsem jeden z těch extra živých snů, co zdánlivě trvají nekonečně dlouhou dobu, a přitom se to všechno odehraje v několika málo vteřinách či minutách spánku.

Bylo to tak živé...

Cumlala jsem kartáček na zuby a uvažovala jak by bylo pěkné, kdyby se to opravdu splnilo. A ostatně proč by nemohlo, už dřív se mnohé z mých snů vyplnily. Možná ne v přesně stejném znění, ale stejně. Achjo...

Vyplivla jsem zbytek pasty do umyvadla a vypláchla si pusu. Rozcuchané vlasy jsem prohrábla mokrou rukou a opláchla si obličej. Tolik k mé obvyklé ranní hygieně.

Chtělo by to něco sníst...

(přesun)

Džungle... co si tak asi mám oblíct do džungle... prohrabovala jsem se rozmrzele skříní. Chtělo to něco nevýrazého, maskáče nebo tak.

Hmm... prohlížela jsem si se zájmem svůj dlouhý kabát a nakonec se rozhodla právě pro něj. Hnědá a béžová - vždycky dobrá volba. Dlouhé hnědé roury, vysoké pohorky stejné barvy s nízkým podpatkem a pevnou podrážkou - pohodlné na chůzi i na běh. Termotričko, měkká mikina a vesta, přes to všechno kabát. V jeho kapse jsem měla schovaný kožený pytlík s drahými kameny - památku na Bereniku, kterou jsem vlastně nikdy nepoužila. Nepředpokládala jsem, že zrovna v džungli se mi to bude hodit, ale jeden nikdy neví. V pytlíku byly také dvě fešné dýky. Neuměla jsem s nimi zacházet, ale někdy není třeba vysloveně bojových umění, abyste si zachránili krk. Krom toho jsem se jinak stejně neměla čím vybavit. Měla jsem jen ty dýky a oheň v srdci.

Postavila jsem se před zrcadlo a odfrkla si. Budu se muset naučit bojovat rukama, kdyby mi někdo ty schopnosti vzal, budu k ničemu... a tohle taky neni nejlepší, pozastavila jsem se nad svou zářivou frizůrou. Zalovila jsem v šuplíku s doplňky a vyhrabala odtamtud šedou čapku. Schovala jsem vlasy pod ní. Lepší... tak jdem na to, nadechla jsem se a s podivným šimráním v břiše se vydala na první misi pod mým velením.

(přesun)