Gregova kajuta

Celá místnost je zařízená spíše prakticky, nežli s nějakými ohledy na krásu. V pokoji vládne jednoduchý minimalistický styl. Stěny jsou bílé, podlaha z kvalitního dřeva. Přímo naproti dveřím se nachází pracovní stůl s kovovými nohami a dřevěnou deskou, ke kterému ještě neodmyslitelně patří kolečkové křeslo. Nad touto dvojicí se nachází poměrně široké čtvercové okno, které vede jak jinak, něž do vesmíru. U pravé stěny se pak nachází postel s modrobílým povlečením a skříň na oblečení, která sídlí v jejích nohou. Opačnou stranu nevelké místnosti okupuje pár černých kožených sedaček a dveře do koupelny.
Koupelna sama o sobě také není velká. Je v ní sprchový kout, umyvadlo, nad kterým se náchází zrcadlo, a pochopitelně také toaleta. I zde převládá bílá, občas přerušená modrými vzory.

Po nějaké době strávené bloumáním po lodi a snahou najít nějakou kajutu se mi to skutečně povedlo. Vlastně o dost dřív, než bych čekal. Další věc, kterou jsem neočekával bylo, že budou kajuty označeny jmény a že na jedné tedy bude, logicky, viset moje jmenovka. Teď jsem ale stál přede dveřmi, které se takovou jmenovkou honosily a vzhledem k tomu, kolik jsem za svůj pobyt zde potkal lidí by bylo přemýšlení nad tím, zda se na palubě nevyskytuje nějaký další Gregory Mortn pouze zbytečnou ztrátou času. Chytil jsem za kliku a otevřel dveře, v duchu se připravujíc téměř na cokoliv, kajutou z osmnáctého století začínaje a moderními kajutami z trajektů konče.
Poznání, že se za dveřmi nachází víceméně věrná kopie jednoho z mých bývalých londýnských bytů bylo v tu chvíli více než potěšující. Vstoupil jsem dovnitř a spokojeně za sebou zavřel dveře.
My si budeme rozumět, kamaráde, pomyslel jsem si spokojeně, pravděpodobně na adresu pokoje. Když jsem otevřel skříň a spatřil výbavu šatníku, který se teď s největší pravděpodobností dal označit za "můj", taky jsem nebyl zklamán.
Po prvním rozkoukání jsem se vydal do koupelny a když jsem po půl hodině vylezl v trenýrkách a triku na spaní, připadal jsem si skoro jako doma. Jen ten vesmír za oknem to trochu kazil. Povzdechl jsem si a stáhnul přes okno látkovou roletu. Pak už jsem zamířil přímo do postele. Moje soukromá chvilka se sudem mi spíše uškodila, nežli prospěla, noc před tím jsem spal na stole a pokud byste chtěli hrabat ještě dál, našli byste dvě noci na kafi. V takové situaci se není čemu divit, že neutišitelnému vnitřnímu dialogu navzdory jsem usnul, sotva jsem se stačil pořádně přikrýt.

Probudil jsem se so přítmí kajuty. Na okamžik jsem přemýšlel nad tím, proč sakra nespím, když je noc a můžu si ten luxus dopřát. Pak mému rozespalému mozku došlo, že tohle je špatný pokoj, protože už půl roku jsem bydlel jinde. Teprve potom se vzpamatoval na tolik, aby jsem mohl opět změnit názor a zkonstatovat, že od včerejška je tenhle pokoj tím správným a také přidal navrch spoustu dalších lehce šílených situací. Vstal jsem z postele a vytáhnul roletu. Za oknem byl vesmír. To se pak člověk nemohl divit, že je tma, ikdyž hodiny ukazovali jednu hodinu po poledni. Chvíli jsem se díval na nažloutlou planetu za oknem a pak se přesunul do koupelny.

Během ranní procedury jsem došel k názoru, že by bylo dobré počítat s tímhle celým blázincem jako se skutečností. Minimálně do té doby, než se objeví pravděpodobnější teorie. Když jsem se tedy konečně srovnal s faktem, že se s největší pravděpodobností nacházím na lodi plující vesmírem, uvolnilo se v mysli místo pro další dotěrné otázky, tlačící se dovnitř a domáhající se vysvětlení. Tak například otázka, co bych tu měl dělat. Nebo jak jsem se sem dostal.

Posadil jsem se na kolečkovou židli a zadíval se ven do vesmíru. Asi po deseti minutách jsem se zvednul.
No, mohl bych to brát jako dovolenou. Než mi někdo řekne, co bych tu měl dělat.
Pousmál jsem se . Ten nápad se mi líbil. Dovolenou jsem neměl už opravdu hodně dlouho. Ikdyž a opalování jsem tady mohl zapomenout. Spokojeně jsem se zvednul ze židle a zamířil do skříně. Vytáhl jsem z ní džíny a šedou košili.
Jo, tohle by šlo.
Kývnul jsem sám pro sebe hlavou. Když už to byla dovolená, tak se vším všudy. Tedy, bez obleku.
Odznak a po menším zaváhání i můj glock skončili v zamknutém šuplíku, zatím co já se vydal najít něco jako kuchyň, nebo jídelnu, která by mi byla schopná poskytnout nějakou uspokojivou obědo/snídani.
(přesun)